Jednostrannost (Viktor E. Frankl)

O své audienci u papeže bych se chtěl zmínit ještě podrobněji. Má žena byla se mnou a pro nás oba to byl hluboký zážitek. Pavel VI. nás pozdravil německy a pokračoval italsky, jeden duchovní překládal, papež ocenil význam logoterapie nejen pro katolickou církev, nýbrž pro celé lidstvo. Ocenil však také, jak jsem se choval v koncentračním táboře, přičemž já, otevřeně řečeno, vůbec nevím, čeho se to konkrétně týkalo.

Když se s námi rozloučil a my jsme byli na odchodu směrem k východu, začal náhle opět mluvit německy a zavolal za mnou, mnou, židovským vídeňským neurologem, doslova: "Prosím vás, modlete se za mě!"

Bylo to dojemné, bylo to otřesné! Mohu jen říci, co vždy znovu říkám v této souvislosti, že na tomto muži bylo vidět utrpení noci, v nichž zápasil se svým svědomím o rozhodnutí, o nichž přesně věděl, že učiní nejen jeho, nýbrž celou katolickou církev nepopulární. Ale on prostě nemohl jinak. Takové bezesné noci zjevně poznamenaly jeho tvář.

Jsem si tedy zcela vědom "nedostatečnosti svého snažení", o němž byla na začátku řeč. A tím také jednostrannosti, kterou je logoterapie zatížena. Taková jednostrannost je však nevyhnutelná. Byl to Kierkegaard, kdo kdysi mínil, že ten, kdo může nabídnout korektiv, musí být jednostranný"důkladně jednostranný". Nebo jak jsem to formuloval ve svém závěrečném referátu jako viceprezident pátého mezinárodního psychoterapeutického kongresu v roce 1%l: "Dokud pro nás není dostupná absolutní pravda, musíme se spokojit s tím, že relativní pravdy se vzájemně korigují, a najít odvahu k jednostrannosti. V mnohohlasém orchestru psychoterapie jsme nejen oprávněni, ale také povinni být jednostranní, čehož si sami zůstáváme vědomi."

Jednostranně směřuji nyní mé útoky proti cynismu, za který vděčíme nihilismu, a proti nihilismu, za který vděčíme cynikům. Jde tu o koloběh mezi nihilistickou indoktrinací a cynickou motivací. A to jediné, co je třeba udělat, aby byl prolomen tento circululus , je odmaskovat odmaskující. Odmaskovat jednostrannou hlubinnou psychologii, která sama sebe chápe a označuje jako "odmaskující psychologie". Sigmund Freud nás učil, jak důležité je odmaskování. Já si však myslím, že je třeba někde se zastavit, a to tam, kde odmaskující psycholog je konfrontován s něčím, co už nelze odmaskovat z jediného důvodu, že je to pravé. Ale psycholog, který ani tam nemůže zanechat odmaskovávání, odmaskovává jen svou neuvědomělou tendenci znehodnocovat to pravé v člověku, to lidské v člověku.

(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 106)