Jsme noví (Anselm Grün)

Jiný vzorec, s nímž se mnozí vláčejí, je trvalá péče o mínění druhých. Nejsem svým vlastním pánem. Řídím se tím, co ode mne očekávají druzí, stále se zabývám tím, co asi běží hlavou těm druhým. Mnozí jsou skutečnými mistry v tom, jak si celé dni lámat hlavu tím, co si asi o nich myslí ti druzí. I když si jsou toho vědomi, přece to zdaleka neznamená, že by se ze smyčky těchto úvah vysmekli. Stále a stále se to vkrádá do jejich myšlení. A podobná je nutkavost zavděčit se všem. Nikdo přece nesmí být se mnou nespokojen. To by bylo pro mne to nejhorší. Je za tím strach, že bych třeba mohl být neoblíbený. A tak se stále přizpůsobujeme a snažíme se splnit domnělé nebo skutečné očekávání těch druhých a zavděčit se všem, což bývá často nad lidské sily, protože zavděčit se všem najednou je nemožné. A především začneme ztrácet cit pro to, co by od nás chtěl Bůh, co od nás očekává on. (50)
(...)
Jsme noví. Křtem jsme získali nové možnosti, možnosti Boží. Nejsme jen dětmi svých rodičů, jsme i dětmi Boha. Nejsme tu proto, abychom plnili očekávání svých rodičů, nýbrž jsme povoláni k tomu, abychom vytvořili ten jedinečný obraz, který si o nás udělal Bůh. Ale s tímto pravým obrazem se setkáme jen tehdy, vysvobodíme-li se od onoho "prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích". (51-52)

(Anselm Grün: Exercicie pro všední den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 50-52)