Kategorie hodnot (Viktor E. Frankl)

Podle našeho mínění existuje však ještě třetí kategorie možných hodnot. Neboť život se jeví v zásadě také ještě tehdy jako smysluplný, i když není ani tvořivě plodný, ani bohatý na zážitky. Existuje totiž další hlavní skupina hodnot, jejichž realizace spočívá právě v tom, jak se člověk staví k omezením svého života. Právě v jeho počínání proti tomuto zúžení jeho možností se otvírá nová, specifická říše hodnot, která zcela jistě náleží dokonce k hodnotám nejvyšším. Tak nabízí i zdánlivě tolik ochuzená existence - ve skutečnosti však ochuzená právě jen o hodnoty tvůrčí a zážitkové - ještě vždy poslední, ba dokonce největší šanci realizovat hodnoty.

Tyto hodnoty bychom nazvali hodnotami postojovými. Neboť zde záleží na tom, jak se člověk postaví vůči nezměnitelnému osudu. Možnost realizovat takové hodnoty postoje vzniká tehdy, kdykoli je člověk postaven proti osudu, vůči němuž může jít pouze o to, že ho bere na sebe, že ho nese; jak ho však nese, jak ho jako svůj kříž bere na sebe, že ho nese; o to jde. Jde o postoje jako statečnost v utrpení, důstojnost také ještě v záhubě a ztroskotání. Jakmile jsme však zahrnuli postojové hodnoty do oblasti možných hodnotových kategorií, ukazuje se, že lidská existence nemůže být nikdy opravdu bezesmyslná: život člověka má svůj smysl až do „in ultimus“ - tedy dokud dýchá; dokud je při vědomí, nese odpovědnost vůči hodnotám, i kdyby to byly pouze hodnoty postoje. Pokud má vědomí, má odpovědnost. Jeho povinnost realizovat hodnoty ho neopouští do posledního okamžiku jeho existence. Ať už jsou možnosti realizace jakkoli omezeny, realizovat postojové hodnoty zůstává ještě vždy možné. Tak se také ukazuje platnost věty, z níž jsme vyšli: být člověkem znamená být vědomým a být odpovědným. (62)

Hodinu od hodiny se v životě mění příležitost obrátit se hned k této, hned k oné skupině hodnot. Jednou na nás život vyžaduje, abychom realizovali hodnoty tvůrčí, jindy abychom se obrátili ke kategorii hodnot prožitkových. Jednou máme takříkajíc obohacovat svět svou činností, jindy obohacovat sebe sama svými prožitky. Jednou je požadavek hodiny splnitelný činem, jindy tím, že se odevzdáme možnostem prožitku. Také k radosti může být člověk takto „zavázán“. V tomto smyslu by bylo možno někoho, kdo sedí v tramvaji a stává se svědkem nádherného západu slunce nebo cítí vůni právě kvetoucích akátů a nepoddá se tomuto možnému přírodnímu zážitku, ale čte si dál ve svých novinách, označit v takovém okamžiku za člověka, který „zapomněl na svou povinnost“.

Možnost uskutečnit všechny tři uvedené hodnotové kategorie v jednotném sledu se téměř dramaticky ukazuje u nemocného, jehož životní historie ve svých posledních kapitolách může být načrtnuta takto. Jde o mladého člověka, který může být následkem inoperabilního, vysoce pokročilého tumoru míchy v nemocnici. Už dlouho mu bylo odepřeno, aby byl činný v povolání; projevy ochrnutí ho handicapovaly v jeho pracovní schopnosti. Neměl už tedy žádnou možnost realizovat tvůrčí hodnoty. Ale i v tomto postavení mu byla otevřena říše hodnot prožitkových: bavil se v duchovně podnětných rozhovorech s jinými pacienty (přičemž současně bavil také je a dodával jim odvahy a útěchy), zabýval se četbou dobrých knih, především však poslechem dobré hudby v rozhlase. Až jednoho dne už nesnesl sluchátka a jeho stále ochrnutější ruce už neudržely knihu. Nyní dal svému životu druhý obrat; když se už předtím musel stáhnout od tvůrčích hodnot k hodnotám prožitkovým, byl nyní donucen se obrátit k hodnotám postojovým. Nebo snad můžeme vyložit jeho chování jinak, když se nyní věnoval tomu, aby byl svým nemocničním druhům rádcem a vzorem? Snášel totiž své utrpení statečně.

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)