Když Bůh mluví ke mně (Anselm Grün, OSB)

Když mluví ke mně Bůh, naplňuje mě vždycky hlubokým pokojem a tichou radostí. ...Větší klid ovšem neznamená jít tam, kde je to lehčí, ale tam, kde objevuji větší soulad se svým vnitřním rozpoložením. Neboť Bůh k nám nemluví v přesvědčivých argumentech, nýbrž v našich nejvnitřnějších pocitech. (19) ...Bůh nemluví k nám vždycky okamžitě. Spíše musíme dlouho v tichu naslouchat, až se staneme vnímavými pro to, co nám chce Bůh říci. Příliš rychle bychom chtěli vložit Bohu do úst své vlastní myšlenky. Když Bůh mlčí, nutí nás vyptávat se hlouběji, kdo tento Bůh ve skutečnosti je. Učí nás nezaměňovat své vlastní fantazie s Bohem a Božími slovy. Boží mlčení nás činí pozornými, zda bychom ve svém mlčenlivém očekávání nemohli přece ještě něco zachytit z Boha. (2O) ...

Boží mlčení nás vychovává k tomu, abychom poslouchali, co Bůh od nás chce, a brání nám, abychom si neodpovídali sami. Vyzývá nás, abychom se ještě víc zeširoka otevřeli Božímu tajemství a ještě víc nechali Boha, aby rozbil naše obrazy, až se staneme otevřenými pro skutečného Boha. (2O)

(Anselm Grün, OSB: Modlitba jako setkání, Kostelní Vydří Karmelitánské nakl. 1993, s.2O)