Když mi bylo osmnáct - víra mezi vojáky

V osmnácti letech jsem nastoupil vojenskou službu. Povolali mě do Paříže. Poprvé v životě jsem pobýval mezi lidmi, kteří vůbec nevěřili. Mezi třiceti vojáky v naší místnosti jsem byl jediný, kdo chodil v neděli do kostela.

V této situaci jsem začal pochybovat. Moji kamarádi byli v zásadě upřímní a sympatičtí. A přece se nestarali ani o kostel, ani o náboženství. Člověk si tedy mohl vystačit i bez víry. A konečně, proč bych měl zrovna jen já sám mít pravdu a ostatní se měli mýlit?

Tak jsem pomalu začal ztrácet důvěru i víru. V mém srdci byla tma.

V této temnotě mi Bůh dal světlo. Měl jsem tetu, které jsem si velmi vážil. Tetu Terezu. Byla zdravotní sestrou - ztělesněná dobrota. Nevdala se a po celý život tiše pomáhala lidem v duševní i tělesné nouzi.

Jednu dovolenku jsem využil k návštěvě tety Terezy. Bydlela v jedné obci nedaleko Paříže.

Odpoledne jsem se šel projít a chvíli jsem obdivoval z mostu krásnou řeku. Tu šel kolem starší tulák a zastavil se u mě. Dali jsme se do řeči. Najednou ukázal na tetin dům: „Vidíš tam ten malý domek?“ řekl plný nadšení. „Bydlí tam nejlepší žena v celém okolí. Sama nemá skoro nic, ale dělá všechno, aby našinci pomohla.“

V tom okamžiku jsem pochopil: moje teta je daleko nejlepší člověk, kterého znám a - je hluboce věřící křesťanka. Není snad víra, která vyzařuje takovou lásku, pravdivá? Tak jsem k víře zase našel cestu.                                                    P. L. 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Příběhy psané životem, Pierre Lefevre,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno