Komu hříchy odpustíte... Jan 20, 19-31 (Tomáš Špidlík)

Byl v Itálii proces se starým nacistou, odpovědným za vraždu lidí na konci světové války. Uplynulo od té doby už padesát let, ale chytili ho teprve nyní. Bývalý důstojník SS se objevuje jako 82 letý dědeček, i když si hledí uchovat při procesu vojenské chování. Obyčejní lidé posuzují ten proces různě. Jsou ti, kteří se staví k té události pozitivně. Je to pěkné, že po tolika letech přece jen spravedlnost triumfuje ve státě. Jiní zase akci odsuzují. To přece už není ten člověk, který tu byl v době zločinu. V 82 letech je to už někdo jiný. Kromě toho nemá být státní spravedlnost totéž co msta. Má to být ochrana, zajišťuje se zločinec ve vězení, aby se nedopustil vraždy nové, protože je nebezpečný. Komu je ještě nebezpečný roztřesený dědeček před smrtí. Má-li se někomu provinění odpustit, pak na to mají mít nárok právě tito lidé.

Nemíníme zaujmout definitivní stanovisko k této otázce. Případ však ukazuje, jak je vážná otázka, najít rovnováhu mezi požadavky spravedlnosti a křesťanským odpuštěním. Jeví se tu také zřejmý protiklad mezi požadavky lidského řádu a Božím postojem. Lidská společnost je zřejmě tím dokonalejší, čím důsledněji trestá viníky. Mluvíme o anarchii tam, kde zůstává mnoho zločinů nepotrestaných; stát je neschopný, když nedovede vypátrat pachatele. Boží stanovisko se zdá úplně opačné. Projevuje se neustálým odpouštěním. K tomu dodává sv. Řehoř Nyský: Člověk se podobá Bohu, když odpouští.

Právě proto, že je tu ten protiklad, došli židé ve Starém zákoně k závěru, že může hříchy odpouštět jenom Bůh, ne lidé. V tom však nebyli úplně zajedno s ostatními národy. Řekové např. považovali bohyni pomsty, Nemesis, za zdokonalenou lidskou spravedlnost. Každého viníka dopadne, nikdo jí neuteče. Stíhá dokonce i provinění, kterých se kdo dopustil z neznalosti, protože i to porušuje světový řád, a ten se musí napravit. Z literatury známe pověstnou tragedii Oidipos, která to ilustruje. Proto se také považovali za spravedlivé lidi ti, kteří v otázce zásluh a vin neznali lidské ohledy. Kara Džordžo, zakladatel bývalé jugoslávské dynastie, dal popravit vlastního bratra, protože přestoupil vojenský rozkaz. Je proto hrdina?

Neúprosný požadavek spravedlnosti se často dostává do rozporu s jiným, stejně základním pro lidské soužití: věrnost rodině, přátelům, příslušníkům stejného kmene. Řecké zákonodárství jako základ spravedlivého státu začalo v dávné době na ostrově Leuki Zefiri. Mimo jiné tam byl stanoven trest oslepení za to, když byl někdo dopaden při cizoložství. Chytili při tom hříchu syna králova. Ten byl ochoten jednat jako Kara Džordžo, neznat syna před požadavky zákona. Ale přirozený cit lidu protestoval, žádali milost. Nakonec král našel toto řešení: dal vyloupit jedno oko synovi a druhé sobě. Bylo to správné řešení?

Rozhodně ten případ stojí za uváženou. Každé provinění totiž nese s sebou jistou škodu. Spravedlnost žádá, aby se uvalila na toho, kdo ji způsobil. Kdo rozbil okno, ať je zaplatí. Co se stane, když mu to odpustíme? Rozhodně odpustí zaplacení rozbitého okna otec synovi. Důvod je jednoduchý: musel by to konec konců zaplatit on sám, protože mají peníze společné. Odpustit tedy je zvláštní úkon: vyznává se tím, že jsme jedno, že patříme k sobě. Ten, kdo požaduje spravedlnost vůči druhému, říká: Jsme oba v jednom společném řádě, ty i já. Máme zájem, aby se ten řád uchoval. Ale my dva jsme si cizí. Jsme jako dva cestující vlakem. Já jsem si koupil jízdenku, ty také, seďme tedy každý na svém místě. Kdybys okupoval moje zamluvené místo, zavolám průvodčího, aby ti poručil je uvolnit. Něco jiného by bylo, kdyby přišla moje sestra. „Nemáš si kam sednout? Pojď sem, já postojím.“

Odpuštění je tedy vyznáním jednoty. Proto vidíme ten rozdíl mezi božstvy pohanskými a Bohem křesťanským. Božstva pohanská jsou lidem cizí. Bůh platónský je idea řádu světa. Jak by mohl odpouštět? Starozákonní Bůh má jakoby dvojí tvář: je neúprosný vůči hříchům pohanů, ale tolikrát a tak často se ukazuje milosrdný vůči Židům. Jsou totiž jeho lid, jeho národ, zjevuje se jako jejich otec. V Novém zákoně se zjevuje Boží otcovství univerzálně, ve všelidské šířce. Proto Otec našeho Pána Ježíše Krista je ochoten odpustit všem.

Po svém zmrtvýchvstání dává moc odpouštět hříchy apoštolům, církvi. Je to velké privilegium, ale také velký závazek. Je to vlastnost božská. Ale znamená to, že následuje Krista, bere na sebe to, co by měli nést jiní, dělá pokání za celý svět, protože se se všemi cítí jedno. Bez tohoto vědomí vzájemné jednoty by bylo odpuštění jenom planou frází nebo slabostí.

U primitivních národů je výrazem spravedlnosti pomsta. Nemají ještě pojem spravedlnosti státní, proto je každý povinen si zjednat právo sám. Pomsta se ovšem vztahuje na nepřátele a nepřátele rodí. Zříci se pomsty naopak utišuje nenávist a rodí přátele. To je časté téma povídek Tolstého. Zvláště jedna je působivá. Má titul: „Neuhasíš-li jiskru, nezvládneš požár“. Znepřátelení sedláci se jeden druhému mstí napřed v malých věcech, až nakonec jeden druhému zapálí stodolu. V tom okamžiku však ten druhý ustane. Nemstí se dál a z nepřátel se časem stanou dobří sousedé. Pěkně se takové povídky čtou. Ale víme, jak jsou idealizované. I jejich logika je v jádře obrácená. Nestane se někdo mým přítelem proto, že jsem se rozhodl nemstít se, ale naopak se nemstím, protože ho považuji za přítele.

Podle Tolstého je podle evangelia zásada: Nikdy neodporovat zlému. Znamená to, že Bůh nikdy netrestá? Víme přece jak z Písma tak ze zkušenosti, že přicházejí na lid často tresty Boží, někdy i veliké. Ale nedá se říci, že se Bůh mstí. Boží tresty totiž mají za cíl dobro těch, které stíhají, především obrácení hříšníka. Podobně máme jednat i my. Odporovat zlu a trestat viníky, když to vede k dobru jejich i celého lidstva. Jen tak najdeme správnou míru v uplatňování spravedlnosti a odpuštění. Ale musíme to vidět z hlediska Božího a ne pouze lidského, protože jenom v Bohu spravedlnost a odpuštění jsou spojeny jako jediná ctnost.


***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

Vysíláno 25. dubna 2003