Křesťan nefalšuje minulost (Václav Malý)

Ve změti dnešních uspěchaných časů je módou vyhledat v případě rozpaků nad svým počínáním někoho jako vrbu nebo ještě lépe psychologa, na nějž se vychrlí vše, co uvnitř tlačí, a od něhož se očekává návod, jak se i pro příště zbavit úzkostí a duševního zmatku. Vyhledávaná oběť k vyslechnutí osobních výlevů málokdy může pomoci, protože se od ní žádá víc, než je schopna poskytnout. Rovněž jsme svědky všeobecné tendence příliš nemluvit o minulosti, která by odhalila leccos nedostatečného a nepříjemného. Většina se utíká k úplnému vytěsnění nebo k přetvoření své minulosti. ...Ani my křesťané nejsme zcela imunní vůči této nákaze, která se stává takřka samozřejmostí ve všeobecném mínění. Právě proto je nám nabídnuta možnost, jak se vymanit z obecného marasmu a necitlivosti vůči potřebě činit své svědomí jemnějším. Tou nabídkou je postní doba, jejímž nosným poselstvím není v první řadě výzva k tělesné askezi, ale neodbytné a opakující se volání k pokání.

Ne vždy jasně víme, co pro nás má tato skutečnost znamenat. Pokání je dění, které směřuje od naší minulosti k Někomu - Pánu. Jeho cílem není pouhé polepšení a odhodlání smazat nevábnou současnost lepším příštím. Při ohlédnutí dozadu je třeba najít kuráž vidět bez brýlí mámení a šálení, aniž nás tvrdá pravda o sobě samých nutí k sebemrskačství.

Křesťanem je ten, kdo se neutíká k falšování minulosti, ale je připraven jít dál navzdory tíži toho, co učinil. Pohled zpět a následné poznání špatného je prvním dějstvím v hojivém procesu očišťování. Trpělivost se sebou samým a s opakujícími se stejnými chybami přináší ne hned viditelný výsledek, ale vědomí, že mé snaze stát se lepším jde vstříc Ten, kterému stojím za to, aby se mnou zabýval. 

Odvrácením od zlého jsme Jeho přítomností přetvářeni k jeho podobě a osvobozováni pro přijetí jeho vůle.

(Václav Malý)
/KT č.18, 1996; převzato se svolením/