Láska a zákon (Raniero Cantalamessa)

Tomu, kdo k evangeliu přistupuje s lidským smýšlením, připadá absurdní, že se z lásky dělá "přikázání" a namítá: co je to za lásku, když není svobodná, ale nařízená? Odpověď zní: jsou dva způsoby, jak přimět člověka k tomu, aby určitou věc udělal, nebo neudělal: buď ho k ní přinutit, anebo ho přivábit; zákon vede člověka prvním způsobem, přinucením, pod hrozbou trestu; láska ho vede druhým způsobem, přivábí ho. (159) ...láska je jako "závaží" na duši, které ji táhne k předmětu vlastní touhy, o němž ví, že v něm najde pokoj. (16O) ...Dalo by se říci, že žít v milosti, podle nového zákona Ducha, je žít jako "zamilovaní", uchvácení láskou. Stejnou změnu, kterou vytváří láska v životním rytmu a ve vztahu dvou lidí, vytváří ve vztahu člověka a Boha příchod Ducha svatého. (16O)

Dodržování přikázání a poslušnost jsou prakticky zatěžkávací zkouškou lásky, znamením, podle kterého se pozná, zda žijeme "podle Ducha" nebo "podle těla: V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání (1 J 5,3). Tak to bylo u samotného Ježíše; ukázal na sobě ušlechtilý model lásky, která se projevuje v dodržování přikázání, tj. v poslušnosti. Já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce (J 15,1O). (161-62)
/Příklad: Těhotná žena přijímá "přikázání" lékaře, porodní báby... proto, že má ráda své dítě. Dělá to ráda, ne proto, že je to přikázané, ale proto, že miluje./ (162-63) ...

Jak jsme viděli, mezi zákonem a láskou nastává podivuhodná výměna, určitý koloběh, perichoreze. Jestliže platí, že láska opatruje zákon, je pravda i to, že zákon opatruje lásku. láska je silou zákona a zákon chrání lásku. Zákon slouží lásce a chrání ji různými způsoby. (163). ...

Čím víc člověk miluje, s tím větší úzkostí pociťuje nebezpečí, které hrozí jeho lásce jen a jen od něj samotného; dobře totiž ví, že je vrtkavý a že by ho jeho láska mohla třeba už zítra omrzet. A protože teď, když v lásce žije, jasně vidí, že by to znamenalo nenahraditelnou ztrátu, pojistí se tím, že se k lásce "připoutá" zákonem, a tím svůj akt lásky, který se odehrává v čase, zakotví ve věčnosti. /To je problematika mladých lidí před svatbou - je třeba, aby pochopili, že "připoutání" zákonem chrání jejich lásku před rozmary času. A platí to i o lásce k Bohu!. Obraz: antický mořeplavec se připoutal ke stěžni, aby se vyhnul vábení Sirén./ (164)

Člověk se přibližuje k Bohu a napodobuje ho, když se svobodně zavazuje, že bude milovat navždy, a tak činí lásku povinností, zákonem, nebo lépe, přijímá zákon, který je mu dán Božím slovem: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svých srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe (srv. Mt 22,37 a násl.). (165)

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 159-65)