Léčitelé - ano, či ne? (Aleš Opatrný)

Jednou za mnou přišli milí, mladí, vzdělaní vě­řící křesťané značně zneklidněni. Bydleli totiž v domě, který měl velmi pohnutou historii pokud šlo o obyvatele a různé počestné a nepočestné úče­ly, k nímž byl dům v posledním století využíván. Měli děti a ty měly nějaké vleklé zdravotní pro­blémy. Jejich známý lékař je navštívil, pochlubil se svými mimořádnými schopnostmi a začal nakazo­vat: „Do tohoto kouta si nesedejte, jinak brzy ze­mřete!" „Nemocné dítě nesmí dostat k jídlu nic bílého - tedy ne mouku, cukr, ...atd!" A dál vydá­val příkazy a hrozil smrtelnými nemocemi, pokud neuposlechnou. Až když nad nějakým dalším problémem utrousil, že se musí zeptat hlavního čaroděje, začalo všechno být těm rodičům divné a tak začaly naše kontakty.

Protože to byli lidé rozumní a jejich víra se nepohybovala v extré­mech, dohodli jsme se celkem snadno. „Věštícího" lékaře jsme dali stranou, oni se od něho naštěstí bez problémů odpoutali, do kouta, který byl tak smrtelně nebezpečný, jsem si při prvé a dalších návštěvách s chutí sedl (už je to víc než 15 let...!) a povídali jsme si o víře a o životě. A protože zdra­votní problémy nezmizely, spíš se časem objevily další, začali jsme se společně za ně modlit. Mám v paměti nejméně tři závažné zdravotní kom­plikace, které po modlitbě podivuhodně zmizely. A strach zmizel také.

To ale není celé. V té rodině se po létech objevil další závažný a přímo život ohrožující zdravotní problém. Modlili jsme se, modlili se mnozí, stav se měnil jen velmi pomalu a ne beze zbytku k dobré­mu. Ale čaroděje nikdo v té rodině už nehledal a ani jinou „alternativní" pomoc. A strach zde nebyl - ani z čaroděje, ani z Boha, ani toho, že se celá rodina zhroutí. Víra těch lidí sílí.

Na tento případ si vzpomenu, když se někdo důvěřivě vydává do rukou astrologů, léčitelů, magnetizérů, a různých manipulátorů s blíže neurče­nými „energiemi", nebo když zas někdo jiný ve chvíli, když slyší že ten či onen měl kontakt s lé­čitelem nebo astrologem, hbitě začne shánět exorcistu. Není to divné, že se extrémní názory na po­dobný či stejný problém vyskytují u mnoha lidí, křesťany nevyjímaje. Jak se k tomu postavit? Přehnaný strach je stejně nebezpečný jako sebejis­tá frajeřina. Je to nakonec podobné jako s tělesným zdravím. Má-li někdo strach z každého bacilu, z každého nastuzení, stále vše desinfikuje a každé nákaze se úzkostlivě vyhýbá, nejenže působí jako podivín, ale stává se spíš ohroženým než odolným. A na druhé straně by nebylo ani hrdinstvím ani cestou ke zdraví, pokud by člověk nedbal na žádná hygienická pravidla, zvláště tehdy, když by se pohyboval v prostředí plném nákaz.

Naše zasvěcení Kristu skrze křest a víru nás dělá vůči mnohému zlu odolnými. Ale ne nezranitelnými. A naše zasvěcení Kristu nás také uvádí na cestu, která vede k Otci, ze které lze ovšem také sejít a to někdy takřka nepozorovaně. Je tedy třeba používat staré křesťanské zásady, že pro křesťana má cenu jen to, co ho skutečně vede k poslednímu cíli, tedy k Bohu. A to může být někdy zdraví a jindy dobře prožité snášení nemoci, které se nelze zbavit. Také zamyšlení nad životem ve chvíli nejistoty, strachu nebo nemoci, které přivede člověka k důležité změně životního stylu, je přímo požehnáním.

Shrňme tedy celou věc do několika praktických zásad:

Strach z „poskvrnění" z každého dotyku něčeho šarlatánského nebo přímo okultního není na místě. Jsme Kristovi, zlo nad námi jen tak snad­no moc nezíská..

Využívání „mimořádných schopností" léčitelů, jasnovidců, manipulátorů s energiemi může ale nemusí být samo o sobě pro křesťana nebezpeč­né, ale vždy znamená otevření cesty, po které by křesťan neměl chodit, protože se jimi dostane tam, kde to nebezpečné skutečně je. Proto tyto věci prostě pro křesťana nejsou.

Zatímco dobrý lékař, psychoterapeut, rehabili­tační pracovník nebo zpovědník v nás vyvolává důvěru, a taje dobrá a důležitá, většina jasnovid­ců, astrologů a podivných manipulátorů s „ener­giemi" v lidech vzbuzuje závislost. A právě tato závislost je zásadně nebezpečná, protože člověka ponenáhlu zbavuje svobody rozhodování a tedy i svobody křesťanské víry.

Zkušenost ukazuje, že opravdová prohlubující se křesťanská víra vede věřícího pryč od všech zmí­něných „mimořádností" a od jejich nositelů, ne­vede rozhodně do jejich náruče.

Takže: naším hlavním úkolem je a musí být růst důvěry v Krista a růst našeho života v Bohu, ne shánění pomoci v těžkostech a ne zabývání se vše­mi možnými mimořádnými schopnostmi a jevy, ať už proto, že je vyhledáváme, nebo proto, že proti nim bojujeme.



***

Se svolením převzato z časopisu Effatha 2003 / 1