Maminka a návrat z války

Válkou zničené město bylo pokryto závojem noci. Ulicí kráčel jediný člověk. Po letech se vracel zase domů. Došel až k domu, v němž před válkou s maminkou bydlel, ale bál se jít dál. Žije vůbec ještě? Došel jí za ta léta alespoň jediný dopis? Mužovo srdce se divoce rozbušilo, když se přiblížil k oknu, z něhož se linulo slabé světlo. Nahlédl dovnitř.

Zase uviděl svou matku. Ležela. V nohách postele jí sedělo podivné stvoření - mladá žena s vlasy bílými jak sníh a s pohledem jako z kamene. Uhrančivě hleděla přímo na něj.

„Odejdi!“ zasyčela, a muž zesinal hrůzou. „Jsem Bolest. Říkám ti, odejdi odtud, člověče!“ vyřkla mrazivě žena. Její hlas zněl jak ze záhrobí a muži se zdálo, že v jejích pootevřených ústech vidí probleskovat plameny ohně.

„Maminko!“ vykřikl chraptivě a v očích měl rázem plno slz. Žena v posteli otočila hlavu a pohlédla do okna. Ve stejné chvíli se hrozivá stvůra změnila v hromádku prachu. Tvář staré ženy zalil nepopsatelný výraz štěstí. „Ty ses mi vrátil...“

Se svolením zpracováno podle knihy:
S čerty v zádech a anděly po boku, Antonín Randa,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno