Mariánská úcta - vyváženě bez přehánění nebo ukracování (Jan Pavel II.)

Mariánská úcta - vyváženě bez přehánění nebo ukracování

1. V souladu s dogmatickou konstitucí Lumen gentium, která v VIII. kapitole má v úmyslu osvětlit "... jak úlohu Marie v tajemství vtěleného Slova a jeho tajemného těla, tak povinnosti vykoupených lidí vůči Bohorodičce", bych rád nabídl v těchto katechezích podstatné shrnutí víry církve v Marii, podobně jako Koncil však chci zároveň potvrdit, že nemám v úmyslu "předložit úplnou nauku o Marii, ani dát rozhodnutí v otázkách, které ještě nebyly od teologů dostatečně objasněny" (LG, 54).

Mým úmyslem je především vyložit "úlohu Marie v tajemství vtěleného Slova a jeho mystického těla" (tamtéž), vrátit se k údajům Písma a apoštolské tradice a zohlednit vývoj oficiálního učení církve až po naši dobu.

Kromě toho je role Marie v dějinách spásy těsně spjata s tajemstvím Krista a církve, a proto neponechám stranou pozornosti ani tyto podstatné vztahy, jejichž ohromné, nevyčerpatelné bohatství vyvstává, přikládáme-li mariánskému učení náležité místo. Bádání o tajemství matky Páně je opravdu velmi rozsáhlé a v průběhu staletí zaměstnávalo mnoho pastýřů a teologů.

Někteří, ve snaze vyzvednout hlavní aspekty mariologie, ji pojednávali společně s kristologií či eklesiologií. Avšak zvážíme-li vztah Marie ke všem tajemstvím víry, přeci jen je na místě oddělené pojednání, které ve světle Bible a církevní tradice zdůrazní její osobu a její úlohu v dějinách spásy.


2. Kromě toho se v souladu s výroky Koncilu zdá nezbytným "objasnit povinnosti vykoupených lidí k Bohorodičce, matce Kristově a matce lidí, hlavně věřících" (tamtéž).

Neboť role, která jí byla přisouzena podle Božího plánu spásy, vyžaduje od křesťanů kromě pouhého přijetí a respektování také konkrétní počínání, kterým se do života přenášejí evangelní postoje Marie, jež je pro církev vzorem ve víře a svatosti. Matka Boží je proto určena k tomu, aby zvláštním způsobem ovlivňovala modlitbu věřících. Dokonce liturgie církve přiznává Marii významné místo v uctívání i v životě každého věřícího.

Je třeba zdůraznit, že mariánské učení a mariánská úcta nejsou plodem sentimentality. Tajemství Marie je zjevená pravda, jež se vnucuje rozumu věřících a jež od vykonavatelů badatelské a učitelské úlohy v církvi vyžaduje neméně důkladnou metodickou, věroučnou reflexi než jiné teologické otázky.

Ostatně samotný Ježíš své současníky vyzýval, aby se při pozorování Matky nenechali strhnout entusiasmem, neboť v Marii oceňoval především blahoslavenou, která slyší Boží slovo a zachovává je (srovnej Lk 11,28).

Abychom porozuměli Ježíšově matce a jejímu přínosu k dílu spásy, nemá nás vést jen náklonnost, ale především světlo Ducha.


3. S ohledem na potřebu zachovávat v učení o Marii a v jejím uctívání míru a vyváženost, vybízí Koncil výslovně teology a hlasatele Božího slova, "aby se zdrželi ....nesprávného přepínání" (LG 67).

Takové přepínání vychází od zastánců radikálního požadavku, aby všechna výsostná práva Kristova a veškerá charismata církve byla systematicky vztahována také k Marii.

Naopak je nutné v mariánském učení vždy zachovávat nekonečný rozdíl, který existuje mezi lidskou osobou Mariinou a božskou osobou Ježíšovou. Přiznávání "maxima" Marii se nesmí stát normou mariologie. Ta musí vždy vycházet ze svědectví zvěstování o darech, jež Bůh Panně udělil na základě jejího mimořádného poslání.

Obdobně koncil vybízí teology a hlasatele "aby se zdrželi ....příliš úzkého hlediska" (tamtéž), to znamená nebezpečí ukrácení, jež se může projevovat v učitelských postojích, exegetických výkladech a ve způsobech uctívání, jejichž cílem je zmenšit či téměř vymazat význam Marie v dějinách spásy, její věčné panenství a její svatost.

Takových extrémních pozic se lze vždy vyvarovat s pomocí věrohodné a opravdové věrnosti zvěstované pravdě, jak je vyjádřena v Písmu a v apoštolské tradici /apoštolském předání/.


4. Koncil sám nabízí kritérium, které dovoluje jasně vidět pravé učení o Marii, "která má po Kristu ve svaté církvi místo nejvyšší a zároveň nám nejbližší" (LG 54).

Místo nejvyšší: musíme odhalit tuto výsost, která Marii náleží v tajemství spásy. Ale vždy jde o povolání zcela vztažené ke Kristu.

Místo nám nejbližší: vzor a přímluva Marie náš život hluboce ovlivňují. Ale musíme se sebe samých ptát, nakolik se snažíme jí být nablízku. Celá pedagogika dějin spásy nás vede k tomu, abychom hleděli na Pannu. Křesťanská askeze všech dob nás vyzývá, abychom ji přijímali jako dokonalý vzor přitakání Boží vůli. Jako vyvolený vzor svatosti předchází Marie věřící na cestě do nebeské říše.

Skrze svoji blízkost věcem našeho všedního života nás Marie podporuje v našich zkouškách, dodává nám odvahy v obtížích a stále nás odkazuje k cíli věčné spásy. Tak se stále jasněji zvýrazňuje její mateřská role: jako matka svého syna Ježíše, jako laskavá a pozorná matka každého z nás, kterým ji svěřil Spasitel na kříži, abychom ji jako děti ve víře přijali.

(Z generální audience 3.1.96, Osservatore Romano Nr.2 - 12.1.96, přeloženo z němčiny)

Pozn. překl.: citace z encykliky Lumen Gentium - dle českého překladu dokumentů II. vatikánského koncilu (materiál CMBF Litoměřice)