Mlčení (Anselm Grün)

Zda někdo umí mlčet, to se neprojevuje množstvím jeho slov, nýbrž tím, jak se dovede oprošťovat. leckdy se ten, kdo navenek mlčí, vůbec nechce takto oprošťovat. Jenže právě o to v mlčení jde. Takový člověk se stáhne zpět do mlčení, aby byl nenapadnutelný - anebo, aby se mohl pevně držet sebe a ideálního obrazu, který si o sobě vytvořil.

Pro mnohé je mlčení regrese, jakýsi návrat do nezodpovědnosti mateřského lůna. Toto nebezpečí se týká především mladých lidí, kteří se chtějí příliš brzy upsat mlčení jakožto jediné cestě. Nejraději by v mlčení i nadále cítili bezpečí skrytosti, nechtějí si dát zničit své snové obrazy životním bojem. Tak se mlčení stává tvrdošíjným lpěním na sobě samém. Kdo mluví, stále se vydává druhým, dává příležitost k výtkám, jeho slova se dají kritizovat, zesměšnit. Může se svými slovy blamovat. Mnohý mlčí z vnitřní pýchy, aby svými slovy neodkryl na sobě zranitelné místečko. Nemůže se oprostit od sebe a od obrazu své vlastní dokonalosti. Bylo by pro něho lepší, kdyby mluvením podstoupil riziko, že si udělá ostudu.

Když zjistím, že jsem se svou řečí zesměšnil, a když jsem schopen poděkovat Bohu za to, že jsem se mluvením blamoval, pak se skutečně od sebe oprošťuji.

(Anselm Grün: O mlčení Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1994, 28-29)