Modlitbu nelze posuzovat podle toho, jak Bůh splní naše přání / Miloslav Máša

Jednoho velikého teologa se ptali, nedlouho před dovršením jeho pozemského života - čím to je, že při tolika vědomostech a tak hluboké znalosti světa člověk jako on stále věří. A on jim odpověděl: VĚŘÍM, PROTOŽE SE MODLÍM.  (Getsemany č.21)  

***

Křesťan se modlitbou připravuje na to, co přijde, aby tomu rozuměl a aby to zvládl a vytrval. Chystá se v něm to další, co má udělat. Nepřemlouvá Boha, aby se zařídil podle nás, ale spíš přemlouvá sebe, aby se zařídil podle Boha. Modlitbou se křesťan Bohu odevzdává, stává se schopným udělat to, co chce Bůh.

Modlitbou nedáváme Bohu na vědomí, co má udělat, a nic nevymáháme, ale sami si uvědomujeme, že patříme Bohu, dáváme se mu k dispozici a vyprošujeme si k tomu pomoc a sílu. Modlitba je projev víry, je to milující předání se do jeho rukou, a tedy vlastně "odstředění" od sebe. Tak nějak můžeme dorůstat k správnému chápání prosebné modlitby. Chceme-li to tak brát, pak nás Ježíš vybízí, abychom se modlili vytrvale a přímo neodbytně, a vůbec nepočítá s tím, že by mohla zůstat naše modlitba nevyslyšená. Proste, hledejte, tlučte... ...

My jsme náchylní k tomu, posuzovat modlitbu podle toho, jak Bůh splní naše přání. Ale to je příliš neobjektivní měřítko. Měli bychom se spíše dívat takhle: jak si nás Bůh modlitbou připravuje, jak nás může modlitba proměnit.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.25)