Musíme doufat (Raniero Cantalamessa)

Musíme doufat, že i v našem životě se může něco změnit, že není pravda, že vše bude osudově pokračovat, jak to bývalo vždycky, a pro nás se nikdy neobjeví nic nového po sluncem. Doufat znamená věřit, že "tentokrát" to bude jiné, i když jsi věřil už stokrát a pokaždé ses zklamal. Možná ses už v minulosti tolikrát v srdci rozhodl vydat se na "svatou pouť" obrácení; o Velikonocích, při duchovních cvičeních, po významném setkání, a dal ses do běhu, jako bys chtěl přeskočit příkop, a jak ses přibližoval k jeho okraji, cítils, že ztrácíš rychlost, a pokaždé jsi hořce dopadl zpět na egyptský břeh. Jestliže přes to všechno doufáš, pohneš Božím srdcem a Bůh ti přijde na pomoc. Bůh je pohnut nadějí svých stvoření. (1O9-1O) ...

Žádný pokus, ani když vyšel naprázdno, není marný a zbytečný, pokud je upřímný. Bůh pamatuje na každého a jeho milost bude jednoho dne úměrná tomu, kolikrát jsme sebrali odvahu začít znovu, jako kdyby sto zklamání nic neznamenalo. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina - stojí psáno - nabývají nové síly; vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení (Iz 4O,31). (11O)

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 1O9-11O)