Nádherné a otřesné příhody (Reinhard Abeln - Anton Kner)

Otřesnou a zároveň nádhernou příhodu vyprávěl jeden návštěvník, který svou poslední dovolenou strávil v jednom malém bavorském městě: "Když jsem si jednoho dne vyšel na procházku, stál uprostřed ulice veliký rozlícený pes s vyceněnými zuby. Měl jsem velký strach jít dál. Tu vidím, jak z blízkého domu vychází chlapec. Jde přímo k psovi, aby ho pohladil. Měl jsem pocit, že se mi zastaví srdce. Zděšeně volám: "Stůj, chlapče, ten pes je zlý!" Avšak chlapec se ke mně bezstarostně obrátí a říká: "Když ho má člověk rád, nekouše!" Dostal jsem svou lekci."
Tato příhoda může být pro nás pro všechny velmi poučná. Dnes i zítra se s námi budou setkávat lidé, kteří nám budou nepříjemní, s nimiž jsme se nepohodli, které bychom nejraději nepotkali. Pokusme se tedy mít i tyto lidi rádi, být k nim přívětiví - a oni nebudou kousat! Dnes i zítra se s námi budou setkávat velmi nesympatičtí lidé. Jejich pohled, jejich chůze, jejich chování, jejich způsob jednání, celý jejich zevnějšek působí odpudivě, pyšně, povýšeně. Ale i tady platí: Když je člověk miluje, nekoušou!
Ale dnes i zítra se budeme setkávat také sami se sebou a objevíme, že my sami - možná ne vždycky, ale občas - máme strašlivé zuby a zuřivé oči jako onen pes na ulici. Pokusme se mít soucit se sebou samými, být k sobě samým dobří, skutečně milovat sebe sama. A pak se stane zázrak: Už nekoušeme. O téhle příhodě ani nelze dost často přemýšlet.
(Reinhard Abeln - Anton Kner: Co dělá člověka člověkem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 13-14)

...
Dva bratři
Dva bratři bydleli kdysi na hoře Morija. Mladší byl ženatý a měl děti, starší byl svobodný a žil sám. Oba bratři pracovali spolu, orali spolu pole, seli spolu. V době žní sklízeli obilí a snopy rozdělili do dvou stejných stohů, pro každého z nich jeden stoh.
Když nastala noc, každý se uložil ke spánku u svých snopů. Starší však nenašel klid a v duchu si řekl: "Můj bratr má rodinu, já jsem však sám a bez dětí, a přesto jsem přijal stejný počet snopů jako on. To není správné." Vstal, vzal snopy ze svého stohu a uložil je potají a tiše ke snopům svého bratra. Pak se zase uložil ke spánku a usnul.
V stejné noci, jen o něco později se probudil mladší bratr. Také on myslel na svého bratra a v duchu si řekl: "Můj bratr je sám a nemá žádné děti. Kdo se ve stáří o něj postará?" Vstal, vzal ze svého stohu snopy a odnesl je tajně a tiše ke stohu toho staršího.
Když se rozednívalo, oba bratři vstali, a každý z nich byl překvapen, že stohy byly stejné jako včera. Ale žádný z nich neřekl tomu druhému ani slovo.
Druhou noc čekal každý ještě chvíli, až ten druhý usne. Pak každý vstal, vzal snopy, aby je odnesl na stoh toho druhého. V polovině cesty se potkali a každý z nich poznal, jak dobře to ten druhý s ním myslí. Odložili snopy a objali se v srdečné bratrské lásce.
Bůh na nebi ale se díval na ně dolů a řekl: "Svaté, svaté je mi toto místo. Tady chci bydlet mezi lidmi."
(Vzato z hebrejštiny)
(Reinhard Abeln - Anton Kner: Co dělá člověka člověkem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 4O-41)