Navěky spasil lásku (Michel Quoist)

Láska není hotová, nýbrž se tvoří.
Láska nejsou tohové šaty,
je to látka, kterou je třeba nastříhat, sešít a dotvořit.
Není to byt připravený na klíč,
ale dům, co nejdříve zbuduješ, pak udržuješ
a často opravuješ.
Není to ani dosažený vrchol hory,
nýbrž výstup z údolí, dlouhá stoupání
a bolestné pády v zimě, za noci
i za žhoucího slunce.
Není to pevné zakotvení v přístavu štěstí,
je to plavba po volném moři, ve vlnách a za bouře.
Láska není vítězné ANO,
obrovská závěrečná tečka za zvuku hudby,
výkřiků uznání v moři úsměvů,
ale nekonečná řada "ano",
z nichž je vytečkován život,
smíšená s množstvím "ne",
která cestou odstraňujeme.
Ani věrnost, nerozlučitelná družka lásky, není dána jednou provždy a podobně jako láska se tvoří.
A tak být věrný neznamená:
nevzdalovat se,
nezápasit,
nepadat.
Znamená to stále se zvedat a kráčet stále dál.
Znamená to dovést společně připravené plány,
na nichž jsme se svobodně dohodli, až do konce.
Znamená to důvěřovat druhému přes všechny stíny
a zatemnění.
Znamená to vzájemně se podpírat při pádech
a zraněních.
Znamená to věřit všemohoucí LÁSCE,
která přesahuje všechnu lásku.
Věrnost někdy znamená
podobat se Ježíši, přibitému na kříž,
s údy a srdcem bolestně napjatým lidskou nevěrou,
osamělým,
opuštěným,
zrazeným,
až k smrti věrným,
přesto a znovu dávajícím,
podobat se Ježíši,
jenž obětí svého života
NAVĚKY SPASIL LÁSKU.
(Michel Quoist: Povídej mi o lásce Portál, Praha 1994, 136-37)