Nejbláznivější jízda mého života - závod s časem

Proč je jen obětavá láska opravdovou láskou?
Protože chce dobro druhého, a ne vlastní.
__________________

Slavný závodník Hans Stuck vypráví:

Chtěl jsem jet na závody do Cuena v Itálii. Můj mechanik a já jsme jeli mým soukromým autem alpskou silnicí ze švýcarského Montreux do Svatého Mořice. Dojeli jsme do Martigny. Poblíž Svatého Mořice šel proti nám oddíl vojáků a dával nám na srozuměnou, abychom obrátili. Velký sesuv skály - silnice na několik dní uzavřena. Když chcete do Itálie, musíte udělat dvousetkilometrovou zajížďku.

V Ollonu jsme museli opět zastavit kvůli skupince lidí, kteří stáli uprostřed silnice. Gestikulace, křik, spínání rukou. Ptali jsme se po příčině vzrušení. Jedna docela mladičká žena se na mě s pláčem obrátila.

„Za šest hodin musím být v Turině. Dostala jsem v Bernu sérum, které v Turíně nemají - ale lék musí být nejpozději o půlnoci v rukou lékaře. Jinak bude pozdě. Letadlo tu není k dispozici a auto to nedokáže...“

Ubohá žena je bez sebe strachem. Bojí se o život svého dítěte!

„Jen si, milá paní, nastupte,“ řekl jsem, „jedu stejně do Turína - a jestli všechno půjde hladce, budete čtvrt hodiny před půlnocí se sérem doma!“

Sám nevěřím svým slovům. Můj společník se pokradmu podívá na hodinky. Je šest hodin odpoledne. Máme urazit čtyři sta dvanáct kilometrů přes průsmyk Velký Sv. Bernard. Počítáme-li s průměrnou rychlostí šedesát kilometrů v hodině, kterou se ovšem v horách sotva dá jet, potřebujeme přibližně sedm hodin - to znamená ve tři čtvrtě na jednu v Turíně... Vyrazili jsme a řítili jsme se s větrem o závod.

Tu a tam padlo slovo nebo krátká věta. Naše průvodkyně fascinovaně zírala na hodiny na palubní desce. Třikrát nebo čtyřikrát na nás mává dopravní policie, abychom zastavili.

Nevidíme a neslyšíme a uháníme stodvacetikilometrovou rychlostí vesnicemi a horskými silnicemi francouzským Švýcarskem k Velkému Sv. Bernardu.

Je něco po deváté hodině - hluboká tma, když jsme zdolali první zatáčky vysokohorského obra. Jsem v extázi. Jako na závodech. Řežu zatáčky, zařazuji rychlosti, že se divím sám sobě. Jednou - když jsme asi v patnáctisetmetrové výšce na ledové ploše začali klouzat - vykřikla žena vedle mě, polomrtvá strachy.

„Jestli se vybouráme, moje dítě zemře!“
„Nebudeme-li riskovat - pak určitě!“ odpověděl jsem nemilosrdně a přidal jsem plyn.

Nahoře na vrcholu nám přichází naproti několik mnichů.
„Nemůžete jet dolů. Silnice není ještě protažená.“
„Nemůžeme – ale já musím...“

A teď začala opravdu nejbláznivější jízda mého života. Nepovažoval jsem za možné, abychom se zdraví dostali dolů. Mezi sněhovými závějemi a ledovými bloky se můj „závoďáček“ se sténáním obracel sem a tam. Často jsme zatáčky projížděli napříč nebo rovnou pozpátku. Vždycky jen taktak, že jsme neuvízli. Navzdory chladu jsem se koupal v potu a skoro jsem nedýchal...

Čtvrthodinu před jedenáctou jsme šťastně dorazili do údolí. Brzdy se opotřebovaly ve vysokém sněhu a už selhávaly. Bylo mi teď ale všechno jedno. Aniž bych se díval napravo nebo nalevo, uháněl jsem po výborných italských silnicích stotřicetikilometrovým tempem v hodině přímo vpřed ...

Za pět minut tři čtvrtě na dvanáct jsme stavěli před domem mladé paní. Její muž a lékař se k nám vrhli...

Dítě bylo zachráněno: nejbláznivější jízda mého života byla odměněna. Stálo za to, že jsem ji podnikl. 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Pierre Lefévre, Příběhy psané životem,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno