Nejen almužna, ale i sebeúcta

Moji rodiče měli selský statek v blízkosti velkého města. V době velké hospodářské krize po první světové válce k nám stále přicházeli nezaměstnaní z města, aby si vyprosili něco k jídlu. Jednoho dne přišel jeden a stěžoval si mému dědečkovi, že už několik dní neměl co jíst.

Dědeček mu řekl: „Vzadu u stodoly mám hranici dřeva. Už delší dobu myslím na to, že by bylo dobré mít dřevo vpředu u vchodu do stavení, abychom ho nemuseli nosit tak daleko. Byl bych vám vděčný, kdybyste tu hranici přenosil.“

Mužovi zazářily oči, lehce se usmál, vyhrnul si rukávy a dal se do práce. Když s tím byl hotov, měla babička hotový oběd, pozvala ho ke stolu a po obědě dostal ještě balíček s domácím chlebem a uzeným. Při odchodu poděkoval a dodal: „Nic není pro člověka horšího, než když ztratí sebeúctu. Vy jste mi ukázali, že jsem ještě k něčemu.“

Za několik dní přišel jiný nezaměstnaný. Měl na sobě oblek, který zřejmě zažil lepší časy. Prosil o něco k jídlu. Dědeček mu řekl: „Mám u vchodových dveří hranici dřeva, ale překáží mi tam. Měl bych ji raději vzadu u stodoly. Mohl byste tam to dřevo přestěhovat?“

Muž se dal do práce a babička prostřela pro jednoho strávníka k obědu navíc. Ten člověk mnoho nemluvil, ale když se pak s balíčkem jídla před odchodem loučil, jeho postava jako by se narovnala. Zdál se být větší, odcházel vzpřímený a řekl: „Je to zahanbující dostávat jen almužnu. Vy jste mi ukázali, že ještě jsem schopen něco udělat.“ - Za pár dní přišel další...

Se svolením zpracováno podle publikace:
Herbert Hofmann, A kam vlastně jdeme?,
kterou vydalo Sdružení sv. J. Neumanna ČB.
Redakčně upraveno