Nikdo není svatý mimo Hospodina (Blahoslav Hájek)

(Evangelický postoj ke katolickým svatým)
Evangelická církev, stejně jako všechny církve vzešlé z reformace, nepřijímá úctu ke svatým osobám nebo předmětům. Vychází z Písma svatého: „Nikdo není svatý mimo Hospodina“ (1. Samuelova 2,2).

V Novém zákoně má slovíčko svatý dvojí význam: prvním je právě zmíněná svatost Boží. Druhým se myslí to, co je posvěceno přímým stykem s Bohem. Svaté je to, co je odděleno pro Boha, co je vyčleněno z profánního světa a náleží Bohu samému. V tomto druhém významu je svaté zvěstované slovo Boží, svaté je shromáždění lidu Božího při slyšení slova Božího a při svátostech. Charakteristické je, že v Novém zákoně se tento výraz vesměs používá v množném čísle: svatí. Jsou jimi křesťane, ve jménu Kristově shromáždění.

Tato svatost je však pouze propůjčená – platí právě jen ve vztahu k Božímu slovu. Svatost je záležitost prchavá: když se shromáždění rozejde, už jeho svatost uniká. Avšak stykem se svatostí slova Božího může být dále posvěceno i mnohé další: osoby („nevěřící muž je posvěcen manželstvím s věřící ženou“ – 1. Korintským 7,14), ba dokonce i místa a předměty („nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním, vždyť je to posvěceno Božím slovem a modlitbou“ – 1. Timoteovi 4,4.5). To však není stálá svatost, nýbrž odvozené posvěcení. Svatým nastálo nemůže být žádný člověk, ani předmět, ba ani svátostné živly. Ty jsou svatými právě jen když se jimi slouží ke svatému účelu.





Svědci víry

Pokud jde o historické svědky víry, které katolická církev kanonicky vyhlašuje za svaté, evangelíci je takto nechápou. Nikdo z lidí se nemůže dopracovat ke svaté bezhříšnosti. V tomto smyslu byl svatým jediný v dějinách: Ježíš. Ostatní lidští svědkové se ani pro své zásluhy nemohou za nás u Boha účinněji přimlouvat. Tak jako starozákonní kněží museli „přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu“ (Židům 7,27), tak podobně ani největší svědkové víry nemohou účinněji než my sami orodovat za nás.

V Novém zákoně však již kněžské oběti pozbyly smysl, protože Ježíš „to učinil (přinesl oběť) jednou provždy, když obětoval sebe sama“. Modlíme se tedy bez zprostředkovatelů přímo k Ježíši Kristu samému a k Bohu. S pokornou vděčností ovšem přijímáme, když za nás v přímluvných modlitbách prosí naši žijící bližní, i my se za ně v modlitbách přimlouváme.





Příklad a inspirace

Jiná věc je, že si mnozí historičtí svědkové víry zasluhují naši mimořádnou úctu. Mají nám sloužit jako příklad a inspirace. Katolíci jsou – pro svou pozornost k příkladným svědkům víry – lépe než my evangelíci chráněni před cynismem naší doby. Zdá se, že si soudobá žurnalistika a část historiografie libuje v objevování chyb, omylů a selhání také velkých postav dějin. Jistě, pokud si bez příkras uvědomujeme i slabosti velikánů, je to v pořádku. Avšak jestliže pisatelé článků a knih s rozkoší tupí, zesměšňují a pošpiňují ty, s nimiž se nemohou ani měřit, je to úpadek. A katolická úcta ke světcům, zbavená přikrašlování, nechť je i nám evangelíkům příkladem pro naši pokoru a úctu před zřetelným svědectvím víry.

Blahoslav Hájek, evangelický farář, emeritní pražský senior



Se svolením převzato z Katolického týdeníku 48 / 1. prosince 2002