Novota nás často vystraší / Homilie papeže Františka z Velikonoční vigilie 30.3.2013

Drazí bratři a sestry,

1. V evangeliu této zářivé noci Velikonoční vigilie potkáváme nejprve ženy nesoucí k Ježíšovu hrobu vonné oleje, aby pomazaly jeho tělo (srov. Lk 24,1-3). Vydaly se splnit skutek soucitu, sympatie a lásky, tradiční gesto určené drahému člověku, který zemřel, podobně jako to činíme my. Následovaly Ježíše, naslouchaly mu, cítily se chápány ve své důstojnosti a doprovodily Jej až do konce, na Kalvárii a ke snímání z kříže. Můžeme si představit jejich pocity, s nimiž šly ke hrobu. Zármutek, bolest, protože Ježíš je opustil, byl mrtev, jeho život skončil. Nyní nastal návrat k předešlému životu. V ženách však trvala láska a tato láska k Ježíšovi je pohnula, aby se vydaly ke hrobu. V této chvíli se však stane něco naprosto neočekávaného, nového, co otřese jejich srdcem, jejich plány a jejich životem. Uzří kámen odvalený od hrobu, přistoupí, ale Pánovo tělo nenajdou. Tato skutečnost v nich vyvolá údiv, pochyby a četné otázky: „Co se stalo?“, „Co to znamená?“ (srov. Lk 24,4). Nestává se to snad i nám, když v každodenním sledu událostí dojde k něčemu opravdu novému? Strneme, nechápeme, nevíme, jak se s tím vyrovnat. Novota nás často vystraší. Také novota, kterou nám přináší Bůh, novota, kterou po nás Bůh žádá. Jsme jako apoštolové z evangelia. Často dáváme přednost svým jistotám, zastavení u hrobu, myšlence na zesnulého, který nakonec žije jenom ve vzpomínce dějin jako velké osobnosti minulosti. Máme strach z Božích překvapení. Drazí bratři a sestry, ve svém životě máme strach z Božích překvapení! On nás stále překvapuje! Pán je takový.

Bratři a sestry, neuzavírejme se před novotou, kterou chce Bůh vnést do našeho života! Často jsme unavení, zklamaní, sklíčení, pociťujeme tíži svých hříchů, napadá nás, že to nezvládneme. Neuzavírejme se do sebe, neztrácejme důvěru, nikdy se nevzdávejme. Neexistují situace, které by Bůh nemohl změnit, a není hříchu, který by nemohl odpustit, pokud se Mu otevřeme.

2. Vraťme se však k oněm ženám a postupme vpřed. Nalézají prázdný hrob, Ježíšovo tělo tam není, stalo se něco nového, ale zatím to vše neříká nic jasného, vzbuzuje otázky, udivuje, nenabízí odpověď. A najednou se objeví dva muži v oslnivě bílém rouchu a říkají: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen“ (Lk 24,5-6). Návštěva hrobu byla prostým gestem, skutkem vykonaným zajisté z lásky, ale nyní se stává událostí, která opravdu mění život. Nic nezůstane jako dříve, nejenom v životě oněch žen, ale také v našem životě a v dějinách lidstva. Ježíš není někdo mrtvý, byl vzkříšen, je Živoucí. Nevrátil se jednoduše do života, ale sám je životem, protože je Synem Božím, který je živý (srov. Nm 14,21-28, Dt 5,26; Joz 3,10). Ježíš už není v minulém čase, žije v přítomnosti a je nakročen do budoucnosti, je věčným „dneškem“ Boha. Takto se Boží novota prezentuje zrakům žen, učedníků a nás všech: vítězství nad hříchem, nad zlem, nad smrtí, nad vším, co život svírá a činí jeho tvář méně lidskou. A toto je poselství, které je určeno mně, tobě, drahá sestro a drahý bratře. Kolikrát jen potřebujeme, aby nám Láska řekla: proč hledáte živého mezi mrtvými? Problémy, starosti všech dní nás sklánějí k tomu, abychom se uzavírali do sebe, do smutku a hořkosti… a tam je smrt. Nehledejme mezi mrtvými Toho, který je živ!

Přijmi Zmrtvýchvstalého Ježíše, aby vstoupil do tvého života, přijmi jej jako přítele, s důvěrou. On je život! Pokud jsi byl až doposud daleko od Něho, učiň malý krok: přijme tě s otevřenou náručí. Jsi-li indiferentní, odhodlej se riskovat a nebudeš zklamán. Zdá-li se ti obtížné jej následovat, neměj strach, svěř se Mu, buď si jist, že On ti je nablízku, je s tebou a daruje ti pokoj, který hledáš, i sílu žít tak, jak chce On.

3. Je tu poslední jednoduchý bod, na který bych rád v tomto evangeliu Velikonoční vigilie poukázal. Ženy se potkají s novostí Boha. Ježíš vstal z mrtvých, je Živý. Ale před prázdným hrobem a před dvěma muži v oslnivě bílém rouchu je jejich první reakcí strach, „zmocnila se jich bázeň a sklopily oči k zemi“, poznamenává svatý Lukáš. Neměly ani odvahu se dívat. Jakmile však uslyšely zvěst o Vzkříšení, přijaly ji vírou. A dva muži v bílém rouchu pronášejí zásadní slovo: vzpomeňte. „Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji… A ony si vzpomněly na ta jeho slova“ (Lk 24,6.8). Je to pobídka k upamatování se na setkání s Ježíšem, na Jeho slova, Jeho skutky, Jeho život. Pamatovat s láskou na to, co prožili s Mistrem, umožní těmto ženám překonat každou bázeň a sdělit zvěst o Vzkříšení apoštolům a všem ostatním (srov. Lk 24,9). Konat památku toho, co Bůh učinil a činí pro mne, pro nás; pamatovat na ušlou cestu. To otevírá srdce naději do budoucna. Naučme se pamatovat na to, co v našem životě učinil Bůh!

V této noci světel prosme o přímluvu Pannu Marii, která uchovávala ve svém srdci každou událost (srov. Lk 2,19.51), prosme, aby nám Pán dal účast na Svém Vzkříšení a otevřel na Svoji novost, která proměňuje, na Boží překvapení, která jsou tak nádherná, a aby uschopnil muže i ženy pamatovat na to, co On působí v našich osobních i světových dějinách, dal nám schopnost vnímat Jej jako Živoucího, živého a jednajícího mezi námi, a aby nás každý den, drazí bratři a sestry, učil nehledat mezi mrtvými Toho, který je živ.

Amen

Převzato z webu české sekce Radia Vatican
Přeložil Milan Glaser
Redakčně upraveno