O lásce (Walter Kasper)

Na základě vědy a techniky, spojených s novým humanismem, se dnes stále více vytváří jednotná světová civilizace. ... Tato situace vyžaduje, abychom byli křesťany ve světovém měřítku. ...Tato situace však na křesťanství klade také obrovskou celosvětovou odpovědnost. Dnes se totiž stává stále zřejmější, že západní civilizace nemá sama ze sebe sílu, aby vytvořila jediné lidstvo a dokázala naplnit smysl lidstva. ...Tak se dnešnímu křesťanstvu eschatologicky-apokalyptické myšlení přímo mocí vnucuje. Má se osvědčit v celosvětové perspektivě a přitom dokázat, jakým způsobem křesťanská víra představuje nabídku pro opravdu humánní řešení dnešních problémů lidstva.

Základní podobou víry v této nové epoše univerzální civilizace lidstva bude jednota lásky k Bohu a k bližnímu. ...Dnes od nás vyžaduje bratrskou víru, solidární se všemi naléhavými potřebami lidí. V této jednotě víry a lásky se konečně projeví rozhodující nový charakter toho, jak křesťanství chápe bytí. Tím nejvyšším není substance jsoucí o sobě a pro sebe, nýbrž bytí pro druhé v lásce. To by mělo v budoucnosti vést k nové podobě svatosti a spirituality: měla by spojovat co možná největší otevřenost s co možná největší rozhodností víry. Vlastní nesnází současné církve je patrně to, že jí toto charisma, tato podoba svatosti není ještě dána. Ta je rozpolcena mezi otevřeností, která se bez pevného základu rozplývá ve všeobecném humanismu, a mezi v sobě ustrnulou rozhodností, která žije bez komunikace mimo problémy dnešního lidstva a která vposledku vhání církev do nebezpečí sektářské mentality.
(Walter Kasper: Uvedení do víry Řím Křesťanská akademie, 161-62)

+

Při bližším pohledu totiž vyznání Trojice není nic jiného než svědomité, i když zajíkavé, jiné vyjádření věty z l. listu apoštola Jana: "Bůh je láska" (1 J 4,8.16). Tím je řečeno: Bůh není monomanický osamělý Bůh; je naopak sám v sobě dialogem, sám v sobě děním sebesdělující lásky; je sám v sobě společenstvím (communio). Jestliže však to nejvyšší, všechno obsahující a všechno určující, jemuž říkáme Bůh, je láska, pak je veškerá skutečnost určována láskou a zaměřena k lásce, pak je smyslem vší skutečnosti láska.

Tato teze má velké důsledky pro naše křesťanské chápání skutečnosti. Trinitární jednota-communio se ukazuje jako model křesťanského chápání skutečnosti. Nauka o Trojici totiž znamená průlom do chápání skutečnosti, které bylo určováno primátem substance existující v sobě a pro sebe, směrem k chápání skutečnosti pod primátem osoby a vztahu. Podle křesťanského chápání není poslední skutečností sama v sobě jsoucí substance, ale osoba, kterou lze plně myslet jen v nezištné vztažnosti dávání a přijímání. Mohli bychom také říci, že smyslem bytí je v křesťanském pohledu láska. (48-49)

Z toho vyplývá základní model křesťanské spirituality, nezištná služba. (49) ...
Z církevního učení o Trojici totiž vyplývá zcela jiná představa jednoty. Není to strnulá, monolitická, uniformní a tyranská jednota, která vylučuje nebo potlačuje či pohlcuje každou odlišnost. Taková jednota by byla chudobou. Boží jednota je plnost, ba překypující plnost nesobeckého dávání a darování, vylévání sebe v lásce, jednota, která nevylučuje, nýbrž zahrnuje živoucí vzájemnost s druhými a pro druhé. ...Inspiruje řád, v němž jednota vyniká tím, že všichni dávají podíl na vlastním a činí jej společným. (49)

Krátce: trinitární vyznání vykládá smysl bytí jako lásku Víra v trojjediného Boha proto působí v činné lásce. (51)
(Walter Kasper: O víře, Brno, Cesta, 199O, 48-51)