Oči víry vidí pod povrch věcí (J. Powell)

Víra dává životu smysluplnou perspektivu. Dovoluje člověku, aby našel zosobňující vztah s Bohem ve všech dimenzích lidské skutečnosti. Pouze oči víry vidí pod povrch věcí a pouze naděje víry dává soudržnost neslučitelným aspektům lidské existence. Víra neprohlubuje pouze naši jednotu s Bohem, ale i naše vzájemná spojení. Když se na sebe navzájem podíváme, pak první, co vidíme, je vnější vzhled, tělo. Ale pod povrchem krásy nebo ošklivosti, v hlubším způsobu existence je bytost; bytost se ztroskotanými sny a znovuzrozenými nadějemi, s osamocením a láskou. A v ještě větší hloubce, v samém středu existence je Bůh. Nejhlubší způsob existence všeho stvoření je přítomnost Boha, jehož bytí sdílí a odráží všechno stvoření. On je ve světle na nebi, v síle bouře, v prvním křiku novorozeněte i v posledním dechu umírajícího. Jeho puls je tlukotem srdce vesmíru.

V pohledu víry nacházíme Boha v radosti, lásce, bolesti i osamělosti. V celém stvoření neexistuje nic, čeho by se nedotkla jeho přítomnost. Všechen pohyb celého stvoření zjevuje život transcendentního Boha, hluboce imanentního všem věcem. On je přítomen v temnotě zoufalství i ve světle naděje. Je v radostném smíchu i v pláči bolesti. Je v záři poledne i v tichu temné noci. Neexistuje vzdálená hvězda, kapka vody na dně nejhlubšího oceánu, hora, skalisko či křehký list trávy, které by nějakým způsobem neměly podíl na jeho životě a nezjevovaly jeho osobu.

K tomu, abychom našli Boha ve všech věcech, potřebujeme vnitřní oči víry. Víra je těma vnitřníma očima, které Boha vidí v tváři dítěte, v prvním světle dne i v temnotě noci. Víra je vnitřníma ušima, které Boha slyší ve sténání větru, v příboji moře, ve zpěvavé řeči dítěte opakujícího básničku, v řevu motorů zdolávajících vrch, v záchvatu smíchu i v těžkém dechu trpících. Víra je vnitřníma rukama, které cítí Boží dotek v čerstvém větru, v jemné spršce deště a ve stisku ruky bližního.

Život víry je život hledání, ale také život nacházení. Nezahlazuje nic z přirozené reality. Mám rád déšť nejen proto, že v jeho vlhkosti je Bůh - mám ho rád, protože je to déšť. Nemiluji tě pouze proto, že v tvém srdci je Bůh, ale miluji tě, protože jsi to ty: pouze uznání tvé dobroty mne vede k dobrotě Boží. Mám rád strom pro jeho dřevo i listy, pro symetrii jeho větví, pro jeho prózu i poezii. Pouze když mám rád strom, protože je stromem, mohu najít Boha, který zahaleně, ale dostupně spočívá v každé skutečnosti.

Život není shlukem neslučitelných věcí bez vztahů a spojení. Všechna stvořená skutečnost je očima víry viděna jako Archa úmluvy, svatostánek Boží přítomnosti a slávy. Všechna rozdílnost stvoření získává v tomto pohledu jednotu a všechno stvoření je naplněno přítomností, mocí a slávou Boha, v němž všechno žije, pohybuje se a trvá.

(J. Powell, Proč žít, proč umírat, str. 180)