Paškál /Jakub Deml/

Jednou, když už poslední člověk z kostela odešel, zůstal jsem v presbytáři sám, bylo to po nešporách na Bílou sobotu, a únavou jsem usnul. Nikdo neví, co je to únava, dokud ji nezakusil sám… Usnul jsem tedy a zdálo se mi, že zdi kostela mizí a oltář že se mění v jakýsi pahorek a na tom pahorku že hoří ohníček. Bylo jako odpoledne a brzo zjara. Nepodivil jsem se, že zde není človíčka, ale přistupoval jsem blíž a blíž a pátral, jak ten oheň hoří a z čeho se živí, když tady není člověka. Tomu Vy rozumíte, příteli Timothee, neboť právě ve snu věci skutečné zjevují svou pravou podstatu.

Kouř z toho ohníčka byl nejprve jako zemitý, tedy žlutohnědý a těžký, potom byl modrý, potom fialový, potom růžový a nakonec zlatý, neboť takové bylo, podobno jazyku, jeho nepohnuté jádro. Přistupoval jsem pořád blíž, neboť venkovan, i nevímjak starý, který jako chlapec pásal krávy, a zvláště býval-li při tom sám, má velmi rád ohníček, ten pod širým nebem mezi balvany.

Neodolal jsem a toho planoucího nepohnutého jádra jsem se dotkl. V téže chvíli jsem procitl a vidím, že se prsty dotýkám jednoho z velikých posvěcených kadidlových zrn na paškálové svíci…

V úterý velikonoční 1954
JAKUB DEML


Jakub Deml, Moji přátelé, Praha: Čs. spisovatel 1967