Pastorační doprovázení muže a ženy

Aleš Opatrný
(převzato z KT 5/2002)

Ačkoliv mnozí jaksi samozřejmě považují Boha, v kterého věří, za muže (vždyť je to Otec!) a někdy mu přiřknou i ženské rysy matky, je tomu ve skutečnosti jinak. Naše mužsko-ženské rozrůznění se Trojjediného Boha netýká. Nás lidí ovšem ano. A mnohdy více, než jsme schopni připustit. A tak i když se muž a žena se obracejí k témuž Bohu, dělají to v určitých ohledech každý trochu jinak a mají-li být na své cestě k Bohu doprovázeni, bude se to v něčem jak u mužů tak u žen lišit. Přičemž je jasné, že řekneme-li o něčem, že je to jiné, neznamená to hned ani "lepší" ani "horší", ale prostě jiné.

Muž bývá především řešitelem problému. Potřebuje získat jasnou odpověď na to, jak má určitou věc měnit nebo vyřešit. Tuto odpověď často hledá sám a jen někdy chce, aby mu jí zprostředkovat někdo druhý. Díky tomu, že si muž svou situaci často "rozkládá" na jednotlivé problémy, nemívá tak snadno dojem, že se ve spletité situaci nevyzná. Od ženy naproti tomu lze často slyšet větu, kterou muž vysloví málokdy:"Nerozumím sama sobě!" Tento bolestný povzdech nesvědčí o nižších rozumových schopnostech žen, ale je spíš projevem toho, že žena vnímá situace ve svém okolí i u sebe samotné komplexněji než muž. A právě v tomto komplexním pohledu, který vystihuje zpravidla situaci lépe než jen pohled na jeden izolovaný problém, je těžší se vyznat.

Další důležitou věcí je, že žena přistupuje zpravidla k situacím a životním otázkám mnohem osobněji, než muž. Pro muže je naopak snazší udržet si od situace či problému odstup a řešit ho v určité distanci a s jitým nadhledem. Pro ženu je těžší "být nad věcí", je spíše "do věci ponořena". To ve svých důsledcích znamená, že prožívá problémy s mnohem větším citovým zaujetím (a také třeba zraněním) než muž, který se od problému vzdálí natolik, aby ho osobně příliš nezasahoval. A že má také proto mnohem větší potřebu být pochopena, než muž.

Z toho všeho vyplývá, že žena i muž zpracovávají své otázky, problémy a těžkosti poněkud jiným stylem. Muž hledá řešení a mnohdy přitom dbá na to, aby si zachoval tvář toho, kdo je schopen většinu věcí vyřešit sám. Žena hledá především porozumění v dané situaci a má-li se ve svém problému orientovat, potřebuje o něm dostatečně mluvit. Což muž mnohdy nechápe.

Duchovní doprovázení si ovšem má být těchto věcí vědomo. Nelze předpokládat, že muž bude reagovat jako žena a naopak a proto nelze s oběma ve všem jednat stejným stylem. Pro doprovázejícího muže bude zpravidla těžší se vžít do situace ženy, než pro ženu vžít se do situace muže. Na druhé straně může mužský "odstup od problému" ulehčit jeho řešení i ženě. Pro oba je Bůh stejně milosrdný a mluví k nim ze stejné Bible, ve stejné liturgii a skrze stejnou schopnost věřit a modlit se. Ale zprostředkování těchto Božích odpovědí neprobíhá, jak jsme viděli, stejným způsobem. Tato různost je někdy obtížná, ale duchovnímu doprovázení nevadí, pokud si jedni druhých navzájem váží a nezaměňují odlišnost za neschopnost.