Peklo

Minutí se životním cílem, a to n a v ž d y, s čímž souvisí úplná osamocenost a zoufalství.

Ježíš mluví o dvou formách života po smrti: jedna je radost a naplnění, druhá je prázdnota a bezútěšnost (srv. Mt 5,29 13, 41n 25,35nn Řím 2,6nn).

Člověk není do této bezvýchodnosti uvržen, on se do ní může přivést pouze sám a to tak, když se ve svém krátkozrakém egoismu uzavírá sám do sebe, když se pokouší být "svatý", "blažený", šťastný jen na vlastní pěst. Nepožaduje pro sebe nic jiného, než sebe samého. A peklo je právě v tom, že celou věčnost zůstane osamocen, opuštěn, právě jen se sebou samým. Opak svého životního určení pak prožívá jakožto prázdnotu, znechucení, zoufalství, (nehotovost), nedotaženost, rozpolcení, nesmyslnost. Toto je "Druhou smrtí" (Zj 20,14).

Peklo je důsledek odmítnutí Boha.
Peklo neodporuje lásce Boží, ono je právě jejím odmítnutím. Láska se nemůže násilím vnucovat. Láska se stává bezmocnou tam, kde je odmítána.