Poselství papeže Lva XIV. k 6. světovému dni prarodičů a seniorů (26. července 2026)

Nikdy na tebe nezapomenu (Izajáš 49:15)

Drazí bratři a sestry,

Skrze proroka Izajáše Pán slibuje, že na nikoho z nás nikdy nezapomene. Ujišťuje nás, že nás všechny vryl do dlaní (srov. Izajáš 49,16) a že jeho láska je větší než láska matky k jejímu dítěti (srov. Izajáš 49,15). Prorok nám umožňuje zahlédnout intimní a hluboký dialog, v němž Bůh oslovuje každého jednotlivce i celý lid jako „ty“. I dnes můžeme tato slova vztáhnout na každého z nás a každý se může cítit osloven tímto „nezapomenu na tebe“.

To jsou slova, která naplňují útěchou a nadějí. Jsou odpovědí na mučivý pocit, který dojímá srdce: „Hospodin mě opustil, Bůh na mě zapomněl“ ( Izajáš 49,14). Jak často v Písmu, zejména v Žalmech, pramení modlitba ze ztracenosti těch, kteří mají pocit, že jejich životy nikoho nezajímají a jsou zanedbáváni! Bolestivý pocit zapomenutí bohužel spojuje mnoho lidí a mezi nimi je i nemalý počet starších lidí.

Boží láska, která na nikoho nezapomíná, se však jeví jako akt spravedlnosti a jako odpověď na anonymitu, v níž se lidský život příliš často ztrácí. Zdá se, že závoj zahaluje zejména životy mnoha starších lidí, rozmazává jejich rysy a halí je do zapomnění. To se děje v domovech, kde převládá osamělost, a také v pečovatelských zařízeních, kde hrozí, že jedinečnost člověka bude zredukována na číslo jeho lůžka nebo lékařskou diagnózu.

Světový den prarodičů a seniorů je příležitostí znovuobjevit, že církev je povolána být matkou všech a že je možné v každém věku prožívat sebe sama jako syna nebo dceru Boží. Tento den by proto měl povzbudit všechny, zejména mladší generaci, aby se vrátili ke krásnému zvyku navštěvovat své prarodiče, starší členy rodiny a také ty, kteří nepřijímají návštěvy. Vyjádřete jim papežovu blízkost a náklonnost tímto poselstvím a svou přítomností. Udělejte to tak, aby slova proroka: „Ale já na vás nikdy nezapomenu,“ nabyla konkrétní podoby vřelého a láskyplného setkání. „V době, která směřuje ke zrychlení a fragmentaci, lidské tělo stále touží po péči a uznání skrze ruce schopné něhy, skrze pozorné lidi a skrze laskavá slova. Digitální kultura rozmnožuje spojení a nabízí nové možnosti setkání; přesto si lidské srdce zachovává nepostradatelnou potřebu blízkosti“ (encyklika Magnifica humanitas , 239).

Církev zná utrpení svých starších synů a dcer; dobře si uvědomuje, že jsou příliš často vnímáni s předsudky a jako břemeno; je si vědoma toho, že ekonomika poháněná ziskem oslabuje rodinné vazby; ví, že mnoho starších lidí je opuštěno svými dětmi, které jsou nuceny migrovat nebo v některých případech jít do války. Vzhledem ke všem těmto důvodům radostně hlásá Pánův slib: „Ale já na vás nikdy nezapomenu!“

Je krásné v každém věku, ale zvláště když už nejsme mladí, objevit, že, jak řekl blahoslavený Jan Pavel I., „jsme požehnáni Bohem nepomíjivou láskou. Víme, že na nás stále hledí, i když se zdá být noc. On je Otec; a ještě více je Matka“ (Anděl Páně, 10. září 1978). I když se nám tato myšlenka může zdát neznámá, je pravda, že ani ve stáří nepřestáváme být syny a dcerami, a proto pozvání k návratu do náruče Boha, jehož láska je otcovská i mateřská, zůstává platné každý den.

Mnozí objevují Boží něhu až později v životě, někdy zejména v jeho závěrečných fázích. Na rozdíl od minulosti je stále častější, že lidé stárnou, aniž by kdy prožili opravdovou zkušenost víry. V tomto případě se pokročilý věk s otázkami, které v této životní fázi vyvstávají s větší naléhavostí, může stát příznivou příležitostí k zahájení nebo obnovení duchovního života. Na této nové cestě lze poznat, že Bůh, jak říká svatý Augustin, „je matkou, protože hřeje, protože živí, protože uklidňuje, protože chrání“ (Komentář k Žalmu 26 , II, 18). Toto vědomí nám pomáhá nestydět se za svou vznikající křehkost a pochopit, že se navzájem neustále potřebujeme a že všichni „prosíme“ o pozornost a péči. Nyní se můžeme s dětskou důvěrou modlit k Bohu, který nám dává svou blízkost a kterého stále lépe poznáváme v jeho něze. Nikdy není pozdě se k němu obrátit. To může být velký dar pro každého. 

Drazí starší muži a ženy, papež František o vás hovořil jako o „novém lidu“ (Katecheze , 23. února 2022), protože počet starších lidí nebyl v dějinách lidstva nikdy vyšší než dnes. Proto je důležitější než kdy jindy zamyslet se s vámi, „novým lidem“, nad tím, jaké by mohlo být naše povolání, když se zdá, že křehkost, která nás doprovází od narození, získává na síle. Chci vám říct: Nebojte se křehkosti! Právě tato slabost v sobě skrývá nový potenciál, který osvětluje i další etapy života. Když je totiž křehkost přijata a uznána, „otevírá srdce vzájemné podpoře a vzývání Boha, který může darovat to, co žádná lidská moc nemůže zaručit: hluboké smíření srdcí, a tím i pravý mír“ (Setkání s alžírskou komunitou, Bazilika Panny Marie Africké , Alžír , 13. dubna 2026).

Takto můžeme my křesťané prožívat své stáří: „křehcí“, a přesto „povoláni“. Muž i žena se totiž mohou znovu narodit i ve stáří (srov. Jan 3,4–6) a zvolat s prorokem: „V pokání a odpočinutí budete spaseni, v tichu a důvěře je vaše síla“ ( Izaiáš 30,15). Tato síla se může stát výzvou, abychom se neuchylovali k aroganci a moci k zajištění lidského soužití, ale ke smíření a opravdovému míru. V této době, tak silně poznamenané válkou a sociálním násilím, si mnozí kladou otázku, jaký bude svět, ve kterém budou vyrůstat jejich vnoučata. Naléhavě vás, drazí bratři a sestry, naléhavě žádám, abyste se ke mně připojili v neustálé modlitbě za brzký mír na celém světě.

Drazí starší sestry a bratři, děkuji vám, že mě každý den podporujete svými modlitbami, zvláště když se modlíte růženec. Z hloubi srdce vás také ujišťuji o svých modlitbách a přeji si, aby nás Pán, který na nás nikdy nezapomíná, vždy obnovoval ve víře, naději a lásce!

Ve Vatikánu, 15. června 2026

LEV XIV.