Poslední soud – Boží spravedlnost

Na konci časů se miliardy lidí shromáždily na pláni u paty Božího trůnu. Mnozí uhýbali před pronikavým světlem, jež se před nimi rozzářilo. Ale některé skupinky vpředu vzrušeně rozprávěly - nikoli zahanbeně, ale v bojovém rozpoložení. "Jakým právem nás Bůh může soudit? Co on ví o utrpení?" vyštěkla vzpurně mladá černovláska. Vyhrnula si rukávy a ukázala vytetované číslo z nacistického koncentráku. "My jsme prošli terorem, bitím, mučením a smrtí!"

V jiné skupině si černoch rozhalil košili. "A co je tohle?" zeptal se a ukázal na škaredou rýhu po provaze. "Lynčovali mě - ne za nějaký zločin, ale jen kvůli barvě mé kůže!"

V jiné skupině se zase dala slyšet těhotná školačka s hořkým pohledem: "Za co bych já měla trpět?" reptala. "Nebyla to moje vina."

Daleko široko byly po celé pláni rozseté stovky podobných skupinek. Ve všech si lidé stěžovali a reptali proti Bohu kvůli zlu, které na světě dopustil. Jak je sám šťastný, že může žít na nebesích, kde panuje blaženství a jas, kde není nářek ani strach, hlad ani nenávist. Co on ví o všem tom, čím lidé na zemi procházejí? Žije v pohodě a naprostém bezpečí, říkali.

A tak si ve všech těchto skupinkách zvolili po jednom mluvčím, který v životě nejvíc trpěl. Byl mezi nimi Žid, černoch, člověk z Hirošimy, člověk hrůzně zdeformovaný artritidou, děcko znetvořené škodlivými farmaceutiky. Ti se sešli uprostřed pláně, aby se poradili. Nakonec se dohodli na jednotném požadavku. Bylo to vcelku prosté.

Než se Bůh může stát jejich soudcem, musí sám prodělat totéž co oni. Jinými slovy, odsoudili Boha k životu na zemi - k lidskému životu!

"Ať se narodí jako Žid. Nechť je zpochybněna legitimita jeho původu. Ať koná práci tak těžkou, že ho i vlastní rodina bude pokládat za blázna, bude-li se o ni pokoušet. Ať ho zradí nejbližší přátelé. Nechť čelí falešným obviněním, soudí ho zaujatá porota a rozsudek nad ním ať vynese zbabělý soudce. Ať zakusí mučení!

A nakonec nechť pozná, co je být doopravdy strašlivě sám. Pak ať zemře. Zemře tak, že jeho smrt bude nepochybná. Houf diváků o ní musí svědčit!"

Jak každý jednotlivý mluvčí pronášel svou část rozsudku, souhlasný šum se ozýval z davu na všech stranách.

Když pak poslední z nich skončil, rozhostilo se dlouhé ticho. Nikdo už neřekl jediné slovo. Nikdo se nepohnul. Protože všem bylo náhle jasné, že Bůh tohle vše už vrchovatě zakusil.