Pravý dialog a společenství (Hans Buob)

Dialog je tedy sjednocením v pravdě, tzn. sjednocením ve vůli k vzájemnosti, v lásce. Pracovat společně na objevování pravdy proto patří k podstatě dialogu. ... Požadavkem je aktivní poslušnost. ... Na počátku setkání tedy nikdo neví, kdo nejlépe vyjádří pravdu. Je důležité, aby každý měl toto smýšlení. Pokud člověk o něčem dlouho přemýšlel, je často toho mínění, že už přišel na to pravé a téměř si nedovede představit, že by někdo jiný mohl mít ještě lepší názory. Jde ale o to, sdělit druhým s co největší otevřeností, co jsem si sám uvědomil - jako pomoc, a naslouchat přesto každému jednotlivě, jestli přece jen nepřijde na něco lepšího. Důležitá je tedy otevřenost a ochota upustit od vlastního mínění ve prospěch poznání Otcovy vůle. To opět nepůjde bez pořádné míry vzájemné vážnosti a úcty. Anebo nejsme přesvědčeni, že v druhém přebývá živoucí Bůh? Vzájemnému naslouchání je třeba se vždy znovu učit a cvičit se v něm. Jak často něco přeslechneme jen proto, že jsme zaplaveni vlastními myšlenkami? ... Dialog znamená být zajedno v naslouchání každému přítomnému; sjednocení v naslouchání Pánu skrze všechny údy Jeho těla. U každého si musím položit otázku: "Pane, co mi chceš říci skrze tento úsudek, skrze onu zkušenost, skrze takový a takový názor?" Musíme praktikovat tuto aktivní, zodpovědnou poslušnost jako vzájemnou pomoc, kdy každý přispěje svým dílem, abychom společně mohl hledat a poznávat Boží vůli. (6O)

Kdyby každý mohl v tomto služebném postoji přispět k vedení společenství, jaké nádherné společenství by z toho vyrostlo! Společenství lze zakusit v hledání Boží vůle. Pokud naopak každý setrvá jen na svých myšlenkách a nápadech, zbydou ze společenství jen odděleně se povalující kosti, jak to líčí ve svém vidění Ezechiel (srv. Ez 37). ... Autorita má proto koordinovat společenství tak, že bude shromažďovat vše, co je k dispozici, aby spolu s ostatními ve vzájemném naslouchání vycítila správné řešení. Toto je dialog. (61)

... Nescházíme se v dialogu kvůli tomu, abychom bránili vlastní nápady, nýbrž abychom společně nalézali to, co je správné. A je-li příspěvek druhého člověka lepší než můj, proč jen se neraduji, že jsem byl prostřednictvím bratra obohacen? ... Už zde je vidět, že se vzájemně potřebujeme, abychom nezůstali vězet ve vlastních hranicích. Každý musí pomoci - a každý musí dovolit, aby mu bylo pomoženo. Mnohdy je větším znamením lásky to, že dovedeme od druhého něco přijmout, než že mu sami něco darujeme. (61-62)
(Hans Buob: Povolání k vydanosti, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 6O-62)