Přítel, nebo nepřítel? - Francie za války

Můžeme milovat Boha a mít v nenávisti lidi, jeho děti?
Ne, protože miluje-li někdo někoho, miluje i jeho děti.
___________________________

Jedna Francouzka vypráví, jak prožívala americkou spojeneckou invazi v Hitlerem obsazené Francii:

Bylo to v noci z 5. na 6. června 1944. Tehdy mi bylo jedenáct let.
Celá naše rodina seděla ještě pozdě večer v kuchyni. Náš dům stálo samotě daleko od vesnice.
V pobřežní oblasti Normandie ve Francii panoval všude klid.
Náhle jsme zaslechli dunění letadel. Muselo jich být hodně. Uplynulo asi pět minut.
Najednou se rozletěly kuchyňské dveře a nějaký muž s tváří začerněnou sazemi
na nás zamířil kulometem. Všichni jsme ztuhli, víc leknutím než hrůzou.'

„Přítel, nebo nepřítel?“ zvolal muž. Snadno jsme rozpoznali americký přízvuk.
Můj pětiletý bratr Claude řekl: „My jsme přece všichni přátelé.“
Cizincovy rysy se uvolnily. „A odkud přicházíte vy?“zeptal se otec.
„Přicházím z nebe - padákem,“ zašklebil se Američan.
„Je to ta dlouho očekávaná invaze?“ vykřikl otec. „Ano, to je ona,“ odpověděl americký voják.
Aby mohly ve Francii přistát anglické a americké lodě, byly tuto noc shozeny tisíce výsadkářů.

Dva Američany, kteří se při seskoku poranili, jsme přijali do rodiny
a ubytovali je v prvním patře: jednoho poručíka, který musel zůstat
v posteli se zánětem ve zlomené noze, a Kerryho, sympatického obra,
který se mohl belhat, protože měl nohu jen vymknutou.

Když jsem příštího rána vstala, okénkem ve střeše jsem zahlédla,
jak se k našemu domu blíží tři muži. Nějaký důstojník podpíral dva těžce raněné vojáky.
Rychle jsem seběhla ze schodů a zavolala otce. Ten vykoukl oknem v kuchyni a řekl:
„Jsou to Němci. Nechci s nimi nic mít.“

Matka však namítla: „Dva jsou těžce raněni. Musíme jim pomoct.
- Holčičko, přines otep slámy, uložíme je v kuchyni.
A ten padák ze sklepa, ten použijeme jako prostěradlo.“ Tak jsme to také udělali.

Němci už stáli přede dveřmi. Nebyli ozbrojeni.
„Madame, chlapec ztratil plno krve,“ řekl důstojník úpěnlivým hlasem.
Matka dělala, co mohla, aby se o dva těžce raněné postarala. Já jsem uvařila kávu a dala jim pít.

V tom okamžiku se přibelhal do kuchyně Kerry. Neměl u sebe zbraň. Mlčel. Žasl.
Kerry ještě nikdy neviděl žádného Němce. Okamžitě však pochopil, co se děje.
Kerry a německý důstojník se mlčky pozorovali.
Pak, docela spontánně, natáhl Němec ruku směrem k Američanovi.
Kerry na zlomek vteřiny zaváhal. Jeho pohled se setkal s matčiným a ta lehce přikývla.
Obr nabízenou ruku přijal. Oba muži na sebe přátelsky pohlédli.

Už u nás nebyli žádní nepřátelé, kteří stojí proti sobě. Byli to jen lidé, kteří trpěli.
Němec a Američan si byli navzájem hned sympatičtí. Ohromeně jsem je pozorovala.
Teď spolu pijí kávu u kuchyňského stolu. A přece by měli na sebe střílet, vzájemně se zabíjet,
jako se tam venku zabíjejí jejich krajané. V našem osamělém domě to bylo jinak.
Je to dům Božích dětí. 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Pierre Lefévre, Příběhy psané životem,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno