Pro dobrou modlitbu nemusíme vymýšlet žádné dlouhé řeči,

ale máme si uvědomit, že jsme Božími dětmi. Ježíš převádí modlitbu na jinou rovinu:

nemodlíme se, abychom uspokojili některé ze svých potřeb, ale abychom objevili, že nás Bůh, náš Otec volá k životu ve společenství lásky s ním a abychom v jeho síle vytvářeli pravé společenství také se všemi lidmi. Při modlitbě tedy nejde o to, co Bohu navykládáme, nýbrž o lásku – a tu můžeme vyjádřit nejen slovy, ale také mlčením. Tato láska chce postupně prostoupit celý náš život a proměnit jej v jednu velikou, nikdy nekončící modlitbu.

V modlitbě nejde o to vychrlit co nejvíce slov, neboť Otec „ví“, ale je třeba zaujmout správný vnitřní postoj pravdivého pohledu na naší lidskou přirozenost.

(Z knihy: Giorgio Zevini, Lectio divina na každý den v roce,
svazek 3; str. 68, 70, 80,  komentář k Mt 6,7-15 a 7,7-12)