Projevy sexuální nezralosti (Józef Augustin)

Masturbace má obvykle příčiny v konfliktech v rodině, v nedostatku bezpečí, v citové izolaci, v chybějících vztazích s druhým pohlavím, v pocitu méněcennosti, v přílišných požadavcích ze strany rodičů, v depresi a strachu, v nevíře v sebe, v odmítání sama sebe. Přílišné zaměření na sebe a na tělesný požitek. Nebezpečí, že člověk bude považovat druhého člověka jen za pouhý předmět k použití, a to nejen v sexuální oblasti. (112-17)

"Stačí tedy ukázat masturbaci jako projev sexuální nezralosti a podpořit tím snahu o její přemožení. Pokud si chce mladý člověk vypěstovat zralé sexuální chování, musí se přestat zaměřovat na sebe a na své sexuální pocity, aby se mohl skutečně otevřít jiným. Integrovat svou sexualitu znamená zapřáhnout sexuální energii do služby lásky a předávání života." (116)

"Za účelem správného posouzení morální odpovědnosti a pro pastorační účely je třeba vzít v úvahu citovou nezralost, sílu náklonnosti a návyku, vnitřní neklid a jiné psychické nebo sociální skutečnosti, které umenšují nebo dokonce snižují na minimum morální pocit viny, morální odpovědnost" (Katechismus). (117-18)

K tomu v poznámce citát z Kongregace pro katolickou výchovu: "I když jsme si plně vědomi zla s masturbací spojeného, je třeba zachovat nezbytnou moudrost při posuzování subjektivní odpovědnosti osoby." (118)

"Základní chybou, které se při sexuální výchově dětí a mládeže dopouštíme, je mechanické směšování objektivního zla (v souvislosti s určitým sexuálním chováním) s plnou subjektivní odpovědností." (118) Nelze to zjednodušit na tezi, že něco je vždy těžký hřích! Přehánění hodnoty poklesků v sexu může vést k přesvědčení, že člověk má v podstatě jen jeden problém - a přehlížejí se jiné otázky! (118)

"Nemůžeme doopravdy pochopit podstatu hříchu šestého přikázání, jestliže neodhalíme podstatu hříchu proti prvnímu přikázání k Bohu a k lidem." (119)

"Morální odpovědnost v sexuální oblasti je třeba rozšířit z jednotlivých poklesků i na obecnější odpovědnost za celý svůj život: odpovědnost za stálý emocionální a duchovní růst, odpovědnost za svou svobodu, za to, jakým je náš vztah k lidem. ... /To je pak / spojeno s otevíráním se druhým a s uvědomělým vytvářením mezilidských vztahů. Různé formy angažovanosti v mezilidských vztazích pomáhají dokazovat, že sexualita je oblast, kde se druhému předává láska a život." (119)

"Každé morální hodnocení vlastního jednání se uskutečňuje pouze ve vlastním svědomí. ... Kněz, duchovní rádce nemůže za druhého rozhodovat o jeho subjektivní odpovědnosti. On je svědkem církve, který pomáhá rozpoznat, zda svědomí "správně funguje", potvrzuje osobní poctivost a uvážlivost penitenta. Jako svědek to však nejen stvrzuje, ale může správnost penitentova hodnocení i zpochybnit. Při tomto zpochybňování ovšem nesmí vycházet jen z vlastního, subjektivního soudu, ale musí se opírat o víru církve." (119)

Pozor na vyvolání pocitu nejistoty u penitenta! Je nutno se z masturbace vyznávat jako z každého jiného selhání. "A i když to není přední a nejdůležitější lidská slabost, je to přesto výraz sebeprosazování a egocentrismu." (12O) Ve zpovědi uvést i jak jsme se snažili se s věcí vyrovnat a jak se snažíme o celkový emocionální a duchovní růst.

Je třeba odmítnout schvalování masturbace jako rozvíjení sexuální náklonnosti k druhému pohlaví!

Pomoc v masturbační krizi: Zjistit, co je hlavním zdrojem sexuálního napětí - jen vyhledávání vnějších podnětů, nebo hlubší mimosexuální problémy? V druhém případě snaha o řešení těchto problémů! Péče o hygienu obraznosti. F. Arvezu doporučuje umístit skrytě nápis "dnes ne" - boj se tak rozkládá do jednotlivých dnů. Oddramatizovat celou věc: znechucení, deprese, pocit méněcennosti, nedůvěra ve vlastní síly... jsou škodlivější než tělesný jev. Odvrátit pozornost od sexu a více se zajímat o život. (12O-21)

Vhodná i pomoc druhých. Ukázat, že Bůh miluje člověka i přes jeho selhání. I modlitba, svátosti, dobré skutky. (121)

Zvláště u dospělých je masturbace obvykle důsledkem jiných těžkostí a zklamání. "Avšak týká-li se osob, které se v tomto směru upřímně a opravdově snaží o nápravu, je na místě soudit, že subjektivně nejde o velký hřích, nýbrž je to spíše směs utrpení a egotismu, se kterým se nevypořádali." (123-24) /Egotismus = snaha stavět se do popředí/

"Z hlediska morálky je tedy třeba na jedné straně trpělivě přijmout to, co se nedá naráz vyléčit, na druhé straně celou svou bytostí usilovat o svůj vnitřní růst a o křesťanskou angažovanost ve všech jiných oblastech." (B. Häring) (124)

(Józef Augustin: Sexualita v našem životě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 112-24)