Prosadil si svou a ke zděšení své rodiny vstoupil do žebravého řádu

Církevní učitel Tomáš Akvinský (* 1225/26 + 7.3.1274) patří k mnoha vynikajícím postavám evropských kulturních a duchovních dějin, kterým bylo dopřáno méně než padesát let života. Narodil se roku 1225 jako mladší syn v lombardské šlechtické rodině na zámku Roccasecca severně od Neapole. Byla mu určena duchovní dráha, proto byl dán na výchovu do blízkého kláštera Montecassino. Pak studoval na univerzitě v Neapoli, kde se střetávalo množství duchovních proudů z celého Středomoří. Místo cesty k hodnosti neapolského arcibiskupa si ke zděšení své rodiny zvolil vstup do žebravého dominikánského řádu. Ve dvaceti letech si prosadil svou. Řád ho poslal na studia do Paříže, kde vyučoval Albert Veliký. Tohoto učence Tomáš brzy následoval do Kolína.


Časté stěhování

Dalších dvacet let vyplnilo časté stěhování se zastávkami v Paříži, Neapoli, Orvietu, Římě a pak znovu v Paříži. Na všech těchto místech byl Tomáš učitelem teologie a všude, kam buď přišel pěšky, nebo přijel na hřbetě mezka, vytvářel dílo úctyhodného rozsahu a myšlenkové hloubky, takže došel mimořádného uznání už za svého života a ještě více po své smrti.


Vše, co napsal, je jako sláma …

Šestého prosince 1273 náhle přerušil všechnu obvyklou práci. Jeho sekretář, dominikán Reginald z Piperna, byl tímto nenadálým zvratem zmaten. Pro svůj uctivý obdiv k mistrovi se neodvážil hned zeptat na důvod. Byla jím vyčerpanost po letech obrovského vypětí, nebo počátek duševní poruchy? Když se Reginald nakonec přece jen zeptal, odpověděl mu Tomáš, že už nechce dál psát, protože všechno, co napsal, mu připadá jako sláma ve srovnání s tím, co nyní poznává. Snad tím mínil mystické poznání, ponoření do Božího tajemství mimo jakákoliv slova.


Poslední slova muže, jenž řekl tolik velkolepého

V březnu následujícího roku Tomáš v klášteře Fossanuova cestou na Druhý lyonský koncil onemocněl. V kleče naposled přijal svátostné zaopatření a obrátil se ke Kristu v modlitbě, která se dochovala:

Přijímám Tě, ceno vykoupení mé duše,
přijímám Tě, chlebe mého putování,
kvůli Tobě jsem zkoumal,
bděl a snažil se.
Nikdy jsem nemluvil proti Tobě.
A kdyby se tak snad stalo nevědomky,
pak netrvám na svém vlastním úsudku.

To byla poslední slova, která vzešla z mlčení muže, jenž řekl o Bohu i o světě tolik velkolepého.


Z knihy: Egon Kapellari - Známé osobnosti tváří v tvář smrti

Tomáš Akvinský - další info a literatura
(*Roccasecca 1225/26 +Fossanova 7.3.1274).

Nadpis a mezititulky: redakce webu pastorace.cz