Psychický otřes z čerta a Mikuláše? (Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc.)

Kdopak by se čerta bál?

Asi týden před loňským Mikulášem mi volala redaktorka jednoho našeho velkého deníku: „Psychologové prý tvrdí, že Mikuláš s čertem mohou děti tak vyděsit, že následný psychický otřes přetrvává po celý život a nešťastného člověka trvale poznamenává.

Jak by se dalo takovým neblahým otřesům předejít? Jak děti ochránit?“

Paní redaktorka nepochybovala, že jakožto psycholog obavy svých kolegů potvrdím a přidám k tomu něco pádného ze své klientely. Nic takového jsem však ze své paměti nevykřesal.

Ano, je pravda, že některé děti jsou zcela mimořádně úzkostné, takže je v zájmu jejich duševního zdraví chránit je i před takovými „otřesy“, jakými může být vstup pohádkových bytostí do chráněného prostoru domova. Ale i takovéto děti je třeba psychicky „otužovat“ – ovšem velmi opatrně, krok za krokem. Nejprve třeba jen tak, že se budou mámě v náručí dívat z okna, jak dole chodí Mikuláši a nosí dětem dárky.

Je také pravda, že český tradiční Mikuláš, jakožto předzvěst Vánoc i s určitým poetickým nádechem, nemá mnoho obdoby v našem kulturním okolí. V anglosaském světě leze Santa Claus o štědré noci komínem a děti se straší všelijakými příšerkami už v listopadu na Halloween – a pohádkové poezie je v tom pramálo, to mi věřte. Ale ani z psychologických hledisek není, myslím si, mnoho důvodů se naší mikulášské tradice zbavovat. Ostatně, kdyby v ní bylo opravdu něco tak drastického, jak prý tvrdí psychologové, asi by se jí už dnešní dosti zjemnělá společnost dávno vzdala.

Zkrocený čert

V mikulášské tradici vystupují bytosti pohádkové – Mikuláš, důstojný dobrý stařec s košíkem dárků, strašidelný čert na řetěze (dnes však vnáší spíše komický prvek do celého děje, ba ani ten pověstný pytel na zlobivé děti už většinou nemá), a ovšem i anděl v andělsky krásné dívčí podobě.

Připomeňme si, že předškolní věk je právě dobou nejvyšší dětské sugestibility, neotřelé fantazie a následkem toho i onou nejvlastnější dobou pohádek. S dobrými i zlými pohádkovými figurami se děti už jistě dávno seznámily v bezpečí své postýlky při večerním čtení nebo při televizním Večerníčku či pohádce nebo (někdy bohužel) při jiných televizních příležitostech.

Je pravda, že něco jiného je, když tady vystupuje čert živý, řetězem cloumá, má metlu a dělá bl-bl-bl. Jenomže tady právě přichází ke slovu to podstatné – je to čert „zkrocený“, je pod vládou mocností dobrých, tj. Mikuláše, jeho protiváhou je tu anděl a navíc všechno směřuje k vrcholu děje, jímž jsou dárky v Mikulášově košíku. Dobro vítězí! To zlé a strašidelné je v jeho službách! A to všechno se děje v prostředí domova dítěte, tj. tam, kde jsou jeho lidé, u nichž může hledat oporu v čas nouze. Ostatně ne nadarmo platí psychologická poučka, že „překonávat strach se má dítě učit mámě v náručí“, tj. v prostředí nejbezpečnějším. Hrdina není ten, kdo nemá strach (to by byl tak nejvýš „anomální osobnost“ ve smyslu dnešní nomenklatury), nýbrž ten, kdo strach překonává. A to bez učení nejde. Přitom však i dospělí zažívají příjemný pocit, že jsou to právě oni, kdo jsou pro dítě ztělesněním životní jistoty, když se k nim nejprve v bázni tiskne a za chvíli se vzmuží, přednese básničku a čertovi třeba i ruku podá.

Překonávat strach

V životě se člověk dostane do mnoha situací, kdy bude muset překonávat strach, proto si společnost vytváří výchovné praktiky, kterými své potomstvo už dopředu na to připravuje, cvičí, trénuje, otužuje. Myslím si, že i náš Mikuláš k takovýmto výchovným institucím patří. Svědčí o tom i to, jak se s vývojem společnosti mění a kultivuje. Víme dnes např., že trestat dítě strachem je nejen neúčinné, ale i výchovně zcestné. Aby čert strkal dítě do pytle nebo je vyplácel, aby se polepšilo, to se snad mohlo objevit kdysi za dob mého mládí, dnes by to však bylo vnímáno jako vyslovená krutost hodná žaloby za týrání. Pokud jde o chování, je dnešní čert postava prakticky neškodná, straší jen svým zjevem. Takže dnešní dítě ve svém strachu toho nemá tolik co překonávat.

Myslím, že dnešní český Mikuláš není ani kulturní přežitek ani pekelná výrobna psychických traumat ohrožujících mladou českou generaci. Jen je třeba užívat ho s rozumem a v souladu s vývojem poznatků z dětské psychologie. A dodejme, že dětské psychice spíše hrozí otřesy s následky hlubokými a trvalými z krutých trestů, ponižování, vhánění do stresových neřešitelných situací a všeho toho zlého, co se děje doma za zavřenými dveřmi, a nikoli z toho, co přichází v pohádkovém hávu zvenčí v podobě Mikuláše s čertem.


5.12.2003 Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc.



***

Se svolením převzato ze serveru www.rodina.cz, resp. z časopisu Děti a my