Psychoterapeut (Józef Augustyn)

Zásadní rozdíl mezi vedením a psychoterapií bude spočívat ve snaze o dosažení odlišných cílů i v užívání odlišných metod.

Cíle, které si klade psychoterapie, závisí velkou měrou na osobě samotného psychoterapeuta, na jím zvolených metodách i na očekávání klienta. Použijeme-li určitého zobecnění, můžeme říci, že si psychoterapie obvykle klade za cíl, aby klient získal určitou schopnost zvládat vlastní emoce, schopnost poradit si v krizových situacích, aby upravil své chápání vlastní identity a získal větší odolnost vůči stresům. Psychoterapie - a to i v případě, že se odvolává na duchovní život člověka - se v každém případě méně zabývá duchovním rozvojem člověka, i když zohlednění této kvality opět do značné míry závisí na osobě psychoterapeuta.

V psychoterapii je pro klienta základním vztažným bodem osoba psychoterapeuta. V jeho přítomnosti vyslovuje své citové stavy. Na něho jako na projekční plochu promítá své vlastní problémy, zranění, potřeby, strachy, touhy, očekávání, naděje. To, co pacient sám nedovede unést, přenáší v psychoterapii na osobu terapeuta. Psychoterapeut hraje po dobu terapie často celou řadu zástupných rolí: otce, matky, přítele. V podstatě také vždy plní úlohu "obětního beránka, na něhož pacient svaluje všechno, s čím si v životě sám nedovede poradit, co ho bolí a zraňuje. Souhrnně můžeme říci, že se psychoterapie zaměřuje na psychické a citové stavy člověka.

Duchovní vedení nabízené v rámci společenství církve se soustřeďuje především na budování vztahu mezi člověkem a Bohem. Duchovní vůdce není pro svého svěřence konečným vztaženým bodem. Pro vedeného stejně jako pro duchovního vůdce je konečným vztaženým bodem víra v Boha, interpretovaná v rámci téhož společenství církve, na němž má účast on stejně jako jeho vůdce. A přestože duchovní vůdce počítá s psychickými a citovými reakcemi vedeného a přihlíží k veškerým psychologickým pravidlům, kterými se lidská přirozenost řídí, přesto nepředstavují ve vedení zásadní a tím spíše už nejedinou úroveň. (105-06)
(...)
Skutečnou projekční plochou však není vůdce, nýbrž Boží slovo. Ono se stává konečným místem konfrontace nejen pro vedeného, nýbrž i pro vzájemný vztah mezi vůdcem a vedeným.

Vedený skutečně bezděčně přenáší své problémy, obavy, strachy, potřeby, naděje nejprve na vůdce, avšak ten ho postupně učí přenášet je v modlitbě na Boha. Duchovní vůdce učí svého svěřence, jak před Bohem vyslovit všechno čím žije. "Obětním Beránkem“, na kterého přenáší všechno, s čím si sám neví rady, je Pán Ježíš Kristus, který vzal na sebe všechny naše bolesti, utrpení, nepravosti, hříchy (srv. Iz 52,1 nn). (107)

(Józef Augustyn: Praxe duchovního vedení, Velehrad, Olomouc 1997, 105-07)