r. 1999 (několik myšlenek o přírodě)

Ve wordu je text ke stažení zde





PŘÍRODA

Z KRÁSY I VELIKOSTI
PŘÍRODY A TVORŮ
MŮŽE BÝT POZNÁN
PŮVODCE JEJICH BYTÍ.
(srv. Bible - Moudr 13,5)




Jeho věčnou moc a božství,
které jsou neviditelné,
lze totiž od stvoření světa vidět,
když lidé přemýšlejí o jeho díle.
(Řím 1,20)

Nebesa vypravují o Boží slávě
a dílo jeho rukou zvěstuje obloha.
(Žl 19,2)






PTÁM SE…
Hledám svůj původ. Odkud pocházím a kam směřuji? Čí duch vymyslel můj život? Kdo jsem? Kdo mě jako první nazval mým jménem? Komu mohu skutečně upřímně říci: "Můj otče"?
Ptám se slunce: "Kdo tě stvořil?"
Ptám se ptáků: "Kdo vás obdaroval křídly?"
Obracím se na moře: "Kdo ti uložil být klidným, šumět, smát se, nebo bouřit? Jaké tajemství ukrýváš ve svých hlubinách?"
Ptám se vesmíru: "Kde je tvůj začátek a konec?"
Ptám se hlubin země: "Znáte vy tajemství svého počátku?"
"A vy, vrcholy hor, pokryté sněhem, vy bystřiny a potoky, ptám se vás, odkud pocházíte?"
Pozoruji na jaře rozkvetlé ovocné stromy, zelená pole a lesy a ptám se jich: "Kdo vás povolal k životu, kdo dýchá ve vašich srdcích?"
Hledím na květinu na svém stole a ptám se jí: "Co ty mi budeš vyprávět?"
Pronikám ke svému srdci a při každém jeho úderu se ptám: "Kdo tě uvedl do pohybu, abych já mohl žít?"
Odpověď šumí jako moře. Vše oznamuje jen to jedno jediné poselství: "On je náš počátek! On nás vymyslel! On nám daroval život, abychom mohli být v čase a prostoru. On, náš Bůh!" (T. Ivančič)




CHVALOZPĚV STVOŘENÍ
Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane, tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení. Patří tobě jedinému, Nejvyšší, a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velkým leskem, vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy, stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí, kterým živíš své tvory. Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda, která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.
Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu a služte mu s velikou pokorou.
(Podle sv. Františka z Assisi)





VESMÍR JE TVÁ
SVATYNĚ
Chvalte Pána světa, vesmír je jeho svatyně, dlouhá, široká, vysoká stamiliony světelných let.
Chvalte ho, Pána hvězd a mezihvězdných dálek, chvalte ho, Pána mléčných drah a prostorů mezi nimi. Chvalte ho, Pána atomů a prázdných míst mezi atomy.
Chvalte ho houslemi, flétnami a saxofony, chvalte ho klarinety a anglickými rohy, hornami a trumpetami, křídlovkami a pozouny, chvalte ho violami a celly, klavíry a varhanami.
Chvalte ho rytmem džezu a symfonickými orchestry. Chvalte ho černošskými spirituály, Pátou symfonií Beethovena, kytarami a xylofony, chvalte ho gramofony a magnetofony. Všechno co dýchá, chval Pána, každá živá buňka!
Aleluja.
(Podle žalmu 150, Ernest Cardenal)


Všechno, co dýchá, ať chválí Boha!
(Žl 150)





VIDITELNÝ SVĚT
JE JAKO MAPA…
Viditelný svět je jako mapa, která zobrazuje nebe, věčný příbytek živého Boha. Učíme se vidět Stvořitele tím, že rozjímáme krásu jeho stvoření v tomto světě. A lidská inteligence může odhalovat ruku Umělce v podivuhodném díle, které dovršil. Rozum může poznat Boha prostřednictvím přírody: osobního Boha, nekonečně dobrého, moudrého, mocného a věčného, který přesahuje svět a současně je ve svém stvoření nejintimněji přítomen... (viz Řím 1,20)
Ježíš nás naučil vidět ruku Otce v kráse polních květů, nebeském ptactvu, hvězdné noci, poli připraveném ke žni, ve tvářích dětí a v potřebách druhého a pokorného. Pokud pozorujeme vesmír se srdcem čistým, uvidíme také Boží tvář (viz Mt 5,8), protože zjevuje tajemství prozřetelné lásky Otcovy.
Mnozí lidé jsou citliví na krásu přírody, jejíž kontemplací se duchovně inspirují. Avšak musí to být kontemplace opravdová. Taková kontemplace, která by nezjevovala tvář Otcovu - osobní, rozumnou, svobodnou a milující, a vedla by pouze k nejasné podobě neosobního božství nebo nějaké kosmické síle, je nedostačující. Nesmíme mísit Stvořitele s jeho stvořením." (Jan Pavel II.)