Relativizace problémů (Anselm Grün)

Mnoho lidí si myslí, že modlitbou a meditací vyřeší své problémy, že tak přemohou svou depresi a přecitlivělost, že tím vyplní svou vnitřní prázdnotu. Často jim však v tom bodě není jejich modlitba nic platná. Modlí se pak stále víc a více a jejich nespokojenost jen ještě stoupá. (...) A za tím vším tkví utopická představa, že všechny své problémy přece jednou vyřeší a všechny krize překonají.

Ale tato utopická představa, která vede k stálému rozhojňování modlitby, je sama problémem. Kdo svede uprostřed problémů Boha chválit, ten dá situaci jiný význam.

Přestanu prosit o změnu situace, o řešení problému, ale budu chválit Boha uprostřed svých problémů. A to už naše problémy zrelativizuje, to už situaci změní. Neboť získám od svých těžkostí odstup, nedám se jimi ovládat, nemusím už na ně myslet, mohu sám od sebe odhlížet a zahledět se k Bohu, jehož chválím pro jeho „spravedlivé soudy“. Tím jsem už opustil rovinu, na níž tkvím v problémech až po uši. Vidím všechno z jiné pozorovatelny a docházím k typickému řešení druhého řádu. Už nepodléhám té utopii, jako bych musel všechny své problémy vyřešit. Chválou problém neřeším, ale osvobozuji se od něho. Už s ním nejsem srostlý a on nade mnou ztrácí svou moc. A tím se už tak trochu pozměnil. Tím, že už tak zoufale nečekám na změnu, změní se něco ve mně. Mohu teď klidně se svými problémy žít. (39-40)
(...)
Jen z Božího hlediska jsme s to své problémy správně zařadit a zbavit je ostří. Chválou nazýváme Boha Pánem našeho života, a tím přejmenujeme svůj život i s jeho problémy.

A novým pojmenováním vznikne v nás i nový postoj, nový životní pocit. Uzdraví nás a usmíří nás se sebou samými, s naší situací i s Bohem. (41)

(Anselm Grün: Proměňující moc víry, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 39-41)