Rozdávat z toho, co potřebujeme, nikoli z toho, co zbude (papež František)

Drazí bratři a sestry, dobrý - a dnes slunečný - den!

Evangelní úryvek z této neděle se skládá ze dvou částí: jedna popisuje, jací nemají být Kristovi učedníci, a druhá podává ideální příklad křesťana.

Začneme tou první, tedy tím, jak si počínat nemáme. V první části Ježíš vytýká znalcům a učitelům Zákona tři nedostatky, jimiž se vyznačuje jejich přístup k životu: pýchu, lakotu a přetvářku. Ježíš o nich říká, že „chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách“ (Mk 12,38-39). Pod touto okázalostí se skrývají faleš a nespravedlnost. Veřejným naparováním využívají své autority, aby „vyjídali domy vdovám“ (srov. Mk 12,40), které byly považovány spolu se sirotky a cizinci za osoby nejvíce bezbranné a nejméně chráněné. Učitelé Zákona se nechávají vidět „pod záminkou dlouhých modliteb“ (v. 40). Také dnes existuje riziko přijmout tyto postoje. Například tehdy, když se odděluje modlitba od spravedlnosti, protože nelze uctívat Boha a škodit chudým. Anebo mluví-li se o lásce k Bohu, ale místo toho se upřednostňuje sebechvála a vlastní prospěch.

A tímto směrem míří druhá část dnešního evangelia. Podává scénu z jeruzalémského chrámu, přesněji z místa, kde lidé dávají do pokladnice peníze na chrám. Jsou tam mnozí boháči, kteří dávají hodně peněz, a je tam chudá žena, vdova, která dá dvě drobné mince, pár halířů. Ježíš pozoruje tuto ženu a upozorňuje učedníky na kontrast této scény. Bohatí dávají okázale ze svého nadbytku, zatímco vdova diskrétně a pokorně dala „všechno, co měla, celé své živobytí“ (Mk 12,44). Tato žena tedy dala víc než všichni ostatní, říká Ježíš. Protože byla extrémně chudá, mohla dát jednu minci na chrám a druhou si ponechat pro sebe. Avšak ona nechce být ve vztahu k Bohu polovičatá a zříká se všeho. Ve své chudobě pochopila, že v Bohu má všechno, cítí se plně Bohem milována a sama Jej také plně miluje. Jak krásným příkladem je tato vdova!

Ježíš nám dnes také říká, že měřítkem soudu není množství, ale plnost. Množství a plnost se liší. Můžeš mít mnoho peněz, ale být prázdný, když v tvém srdci není plnost. Pomyslete v tomto týdnu na tento rozdíl mezi množstvím a plností. Není to otázka peněženky, nýbrž srdce, Existuje rozdíl mezi peněženkou a srdcem… Existují srdeční choroby, které ponižují srdce na peněženku… a tak to nemá být! Milovat Boha „celým srdcem“ znamená důvěřovat Mu, důvěřovat v Jeho prozřetelnost, sloužit Bohu v nejchudších bratřích a nečekat žádnou odměnu.

Dovolím si vyprávět vám jednu příhodu, kterou jsem zažil ve své předchozí diecézi. Jedna maminka byla u stolu s třemi dětmi, tatínek byl v práci. a měli k obědu řízek, když někdo zaklepal na dveře a ten nejstarší – měli 5, 6 a 7 let – otevře a přijde říci mamince, že venku nějaký člověk prosí o jídlo. A maminka – dobrá křesťanka – se jich zeptá: „Co uděláme?“ – „Dáme mu, mami..“ – „Dobře.“ - Vezme vidličku a nůž a každému rozpůlí jeho řízek. – „Ale to ne, mami. Vezmi z ledničky.“ – „Ne! Uděláme takto tři obložené chleby.“ - A děti se tak naučili, že opravdová dobročinná láska se prokazuje nikoli z toho, co zbylo, nýbrž z toho, co potřebujeme. Jsem si jist, že to odpoledne měli trochu hlad. Ale tak se to dělá!

Tváří v tvář nouzi bližního jsme povoláni zříci se - jako ony děti půlky řízku – něčeho, co potřebujeme a nikoli nadbytku; jsme povoláni dávat čas, který potřebujeme, nikoli ten, který nám zbývá; jsme povoláni dávat ihned a bezvýhradně svoje talenty, nikoli až poté, co jsme je využili ke svým osobním či skupinovým cílům.

Prosme Pána, aby nás přijal do školy této chudé vdovy, kterou Ježíš k údivu svých učedníků vynesl na katedru a prezentuje ji jako učitelku živého evangelia. Na přímluvu Marie, chudé ženy, která dala pro nás celý svůj život Bohu, prosme o dar prostého srdce, které však oplývá radostnou a nezištnou velkodušností.

8.11.2015 

Papež František před modlitbou Anděl Páně, nám. sv. Petra

Česká sekce RV

Přeložil Milan Glaser 

Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno