Různé

Je jisté, že existují milosti i vně viditelné církve tak, jako je možné, aby sirotek nalezl svou existenci, i když nemá domov. Církev je však pravá rodina, do které máme zvát a v níž máme shromažďovat všechny Boží děti, které jsou rozptýleny a které se považují za osiřelé. Neuznávají-li ji, je to mnohem častěji naší chybou (my jsme totiž obdrželi víc) než jejich. My totiž falšujeme a znetvořujeme tu církev, kterou chtěl mít Kristus tak krásnou a tak svatou, aby všichni při pohledu na ni poznali, že ho poslal Bůh.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 166-67)

+

Musíme si povědět jasně a prostě, že se navzájem velmi potřebujeme a že naši lásku potřebují naše děti. (95)

…
Abychom pochopili vazbu mezi dítětem a matkou, museli bychom znát ještě roli manžela, otce dítěte. Vztah matky k dítěti podstatně souvisí s jejím vztahem k manželovi. Je-li citový svazek s manželem slabý, hledá matka citovou náhradu v dítěti. Silné manželské pouto a pocit bezpečí, který z něj vzniká, způsobuje, že vztah k dítěti je nesen nejen láskou, péčí a oddaností, ale také citovou nezávislostí. Matka nemůže žít především pro dítě. Matka - žena musí žít především pro svého muže. Teprve láska k muži a mužova láska k ní z ní dělá dobrou matku. Matka se tedy musí postarat, aby do vztahu k dítěti postupně zapojila také manžela - otce. Tak mu usnadní také navázání hlubokého vztahu k dětem. Dítě je plodem lásky matky a otce. Může se dobře rozvíjet jen tehdy, když se podílí na jejich vzájemné lásce.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 110)

+

Mnozí mladí lidé si myslí, že když se rozhodnou pro Krista a konvertují, nemůže se jim už nic přihodit a vyhnou se všem krizím. Však jim v tom víra pomůže. Takoví odvážlivci přeskočí svou realitu, především neberou vážně své tělo. A neuváží, že nejsou jen lidmi nebe, nýbrž také lidmi země. Můžeme stoupat k Bohu jen tehdy, máme-li odvahu sestupovat do své reality, do šera svého stínu. Rozhodnutí pro Boha, které učiníme jako mladí lidé, musíme pronést výšinami i hlubinami všedního života a rozličných věkových etap a vždy je znovu ratifikovat.

(Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 20)

+

/Wolton: O rodině církev neříká nic originálního ve srovnání s tím, co říkají například demografové./

Nevím, zda říká něco originálního, ale říká něco, co jde proti vládnoucímu proudu. Je přece dojímavé slyšet, jak demografové tvrdí dnes opak toho, co tvrdili před třiceti roky o světové demografické explozi a jejích nebezpečích. Prohlášení církve – považované tehdy za archaické – se ukázalo správným a posteriori. Ne proto že by mužové církve měli vyšší vědeckou kompetenci, ale proto, že posuzovali lidské počínání podle zásad lidskosti. A často se stává, že se může zkušeností prověřit správnost závěrů, které je možno vyvodit z mravního svědomí.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 343)

+

Děti musí zakusit, jak těsně jsou všichni v rodině odkázáni jeden na druhého. (102)
V rodině patříme k sobě, proto si pomáháme. (105)

(Irmgard Haasová: Ostatní děti smějí všechno, Praha, Portál 1991, s. 102 a 105)