Různé

Navzdory všem možným změnám jsem přesvědčen, že farnost zůstane základní buňkou života obce. Těžko se bude ovšem moci udržet celý nynější systém far, který je spíše novějšího data. Bude nutné se učit vzájemnému sbližování, které však bude znamenat obohacení. Jako téměř vždy v dějinách budou vedle toho existovat ještě seskupení sdružená určitým charismatem, zakladatelskou osobností. Tato sdružení půjdou specifickou duchovní cestou. Mezi farností a „hnutím“ je nutná plodná výměna. Hnutí potřebuje spojení s farností, aby se nestalo sektou, farnost potřebuje „hnutí“, aby neustrnula. Už dnes se vytvořily nové formy řádového života uprostřed světa. Kdo se pozorně dívá, může dnes najít podivuhodnou mnohotvárnost křesťanských forem života, ve kterých už je církev zítřka opravdu viditelně uprostřed nás.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 185)

+

V mnoha farních obcích se koná, nezávisle na shromážděních nebo charismatických iniciativách, každý měsíc bohoslužba za nemocné. Výsledky jsou neuvěřitelné. Co se dělá? Nic zvláštního, jen se slouží jedna mše zvlášť za nemocné s intenzivní modlitbou za ně po příjímání nebo se svátostným pomazáním po homilii. Ale prostá skutečnost, že církev věnuje zvláštní prostor a čas, aby se skláněla nad tímto bolestným aspektem existence, jímž je nemoc a utrpení, je sám o sobě příležitostí k evangelizaci.

To se dělo už v dobách Ježíšových. Lidé se za ním hrnuli, aby se nechali uzdravovat, a současně poslouchali jeho slovo. A tak se nejen vraceli domů bez nemocí, ale dostávalo se jim spásy: „Když lidé viděli, že němí mluví, zmrzačení že jsou zdrávi, chromí že chodí a slepí vidí, žasli a velebili Boha Izraele“ (Mt 15,31).

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 96-97)