Různé

Hluboko v každém člověku zůstává silná touha po kořenech. Člověk někde musí být doma. Ze všech stran nás ohrožuje bezdomoví, odcizení od druhých, od nás samých... Potřebujeme střechu nad hlavou, ale také nad duší. Nikdo nemůže žít zcela bez přístřeší. Cítíme, že nás ohrožuje psychické bezdomoví.

…
Bůh nezapomíná na mé jméno. Ježíš odešel domů k Otci, aby nám v nebi připravil příbytek, a právě v tomto duchu touží mnozí lidé po náboženství. Hledají stálé přístřeší pro duši a náboženství je pro ně nejspolehlivější formou tohoto příbytku.
(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 22)

+

Dětem se ubližuje nejen tehdy, když jsou týrány a bity, ale také tehdy, když jsou opuštěné ve svých dětských starostech, svízelích, nesnázích a citových bolístkách. Rodiče ubližují svým dětem, když se jimi málo zabývají, když neustálým napomínáním vytvářejí v rodině atmosféru stresu a napětí, když jim nespravedlivě odpírají jejich přirozená práva. Když jsou děti malé nebo když dospívají a postrádají hluboká citová pouta s rodiči, jsou pak v dospělosti necitlivé a nevnímavé vůči potřebám, starostem, ba i utrpení svých rodičů. Pokud však rodiče dokázali vytvořit silný citový vztah se svými dětmi, nelze si asi představit, že by se tento vztah o několik let později mohl změnit v lhostejnost. Pouto lásky, zejména s tak podstatnými lidmi, jako jsou rodiče, je obvykle trvalou zkušeností.

Děti také snadno podlehnou určité citové ochablosti k rodičům, když jsou milovány vlastnickou láskou, která se snaží mít všechno pod kontrolou a neposkytuje jim dostatečnou volnost. Zejména dospívající děti se snaží z této citové tísně vymanit, izolují se od rodičů a hledají oporu u svých vrstevníků. Kontakt s rodiči se pro ně stává výlučně nepříjemnou povinností. Aby se dorůstající děti mohly vracet domů s příjemným pocitem, je zcela nezbytné, aby tam vládla nejen shoda mezi rodiči, ale také atmosféra svobody přiměřená věku a potřebám dětí. Děti mají právo na vlastní život a nikdy nejsou součástí života rodičů.
(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 83-84)

+

Doma jsme jen tam, kde dlí tajemství.
(Anselm Grün: Exercicie pro všední den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 32)

…
Mohu-li spolu s Ježíšem říci: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí," pak jsem se nedal vmanévrovat do nepřátelské nálady. Stojím nad zlobou, protože v ní rozpoznávám nevědomost a slepotu. Jsem-li schopen milovat své nepřátele, pak mne tito nepřátelé mohou sice zraňovat, ale nemohou mne ovládat. Láska ve mně je silnější než všechny pokusy infikovat mě jedem nenávisti. Krev a voda tekoucí z Ježíšova boku jsou znamením, že se okolní zlobou nakazit nedal, nýbrž že láska teď rozpoutává tok mohutného proudu, který promění celý svět.

Medituji-li o probodeném srdci ukřižovaného Ježíše, pak i ve mně toto srdce vyvolává lásku. Zve mě k tomu, abych miloval toho, který mě miloval až do konce. Probodené srdce Ježíšovo chce otevřít i naše zavřené srdce, aby milovalo Boha tak, jak je Bohem milováno. Albert Veliký tu mluví o výměně srdcí. Otevíráme svá srdce Kristu, aby on v něm mohl bydlet. Srdce Ježíšovo je otevřeno pro nás, abychom v něm našli svůj domov.
(Anselm Grün: Exercicie pro všední den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 61)

+

Bezdomovci jsou všichni ti, kdo nemají domov u Pána.
(Pavel Kosorin: Křesťanské aforismy, str. 10)

+

Gott, du bist Heimat. Führe mich heim.;
(Ze zahraničních pramenů)

+

Jsem na zemi jen hostem (Žl 119,19)

Zde nemáme trvalý domov... (Žd 13,4)

Máme občanství v nebesích (Flp 3,20)

Chceme raději odejít z těla a být doma u Pána (2 Kor 5,1-8)

Cizinci v tomto světě (1 Petr 2,11)

+