Různé

Adept mnišství má lát pohanským sochám a potom je zase odprosit. Na dotaz, co sochy dělaly, odpovídá samozřejmě že nic. Má být také tak "poslušný". (44)

(Tomáš Špidlík:K vyšším věcem jsem se narodil, Praha 1991)

+

Ze starokřesťanských spisů:
Otrok poslouchá ze strachu,
námezdní dělník za mzdu
a syn jedná z lásky.

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 86)

+

Poslušnost "nejen že nepotlačuje, ale předpokládá u poddaného osobní zodpovědnost. To plyne ze samé povahy poslušnosti, jako i z vůle hledat vždy to, co je lepší. Právě proto poddaný může a někdy i musí vyložit představenému své mínění a své plány. Takové jednání neodporuje poslušnosti, ba naopak je rozumným požadavkem, aby Boží vůle, hledaná společně představeným i poddaným, se mohla lehčeji a jistěji nalézt." (129)

…
"Představený podle příkladu Krista, kterého zastupuje, má používat svou autoritu v duchu služby, nechtíc si dát sloužit, ale sloužit. Vztahy mezi ním a jeho poddanými budou tedy poznačené prostotou, která připomíná vztahy Krista a apoštolů". (GK 31 d) (132)

…
Ve společenství lásky se milující stává tím víc sám sebou a tím plněji žije, čím víc se ztrácí ve společenství bratří.

(Jozef Porubčan: Amici in Domino, Bez tir.)

+

Pravda evangelia se může ukázat pouze v konsensu všech. Církevnost víry nezáleží primárně v poslušnosti vůči církevnímu úřadu. Církevnost se neprojevuje v první řadě v přikyvování a bezmyšlenkovitém souhlasu, nýbrž ve vzájemném naslouchání a ve vzájemné pomoci. Věřící se mají navzájem ve víře podporovat, povzbuzovat, a je-li to nutné, i kritizovat. Každý má podle Písma své charisma (1 Kor 7,7; 1 Petr 4,10). Všichni tedy musí naslouchat jeden druhému a jeden od druhého se učit; učitelé od pastýřů, pastýři od učitelů a proroků, a ti zase se mají brát příklad od těch, kteří mají v církvi charisma konkrétní služby. Poslušnost v církvi se tedy nikdy nesmí chápat jako jednosměrná, je to dění vzájemné.

(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987, . 121)

+

Rada poslušnosti se ptá, v čím zájmu užívám moci, úřadu, vlivu a kompetence, které jsou mi dány.

Georg Jelich: Arm, ehelos, gehorsam, Eine Besinnung auf die evangelischen Räte, Leipzig St. Benno-V. 1985 s.11)

+

Následovat Beránka tedy znamená: Nikdy nechtít být vlkem - něco urvat, sám sebe "zachránit" - ten, kdo se chce takto zachránit, všechno nakonec ztratí. Ale kdo následuje Beránka v jeho poslušnosti, ten se stává nakonec vítězem.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.21)

+

Ó, sílo poslušnosti! - Jezero Genezaretské odepřelo vydat své ryby Petrovým sítím. Celá noc byla ztracena. - Potom poslušně ponořil znovu síť do vody "piscium multitudinem copiosam" - a chytili veliké množství ryb.
- Věř mi: tento zázrak se opakuje každý den.

(J. Escrivá de Balaguer: Cesta č.629, Brno, Cesta, 1992, 145)

+

Nám, lidem, připadají tyto dvě věci - láska a poslušnost - odlišné a raději bychom věřili, že zemřel z lásky než z poslušnosti. Ale Boží slovo a církevní teologie nám otevírají hlubší pohled, v němž obě splývají. Ježíš opravdu zemřel z lásky k nám, ale právě tím poslechl Otce. Obětovaný dar a požadavek, láska a poslušnost se prolínají způsobem, který nejsme schopni plně pochopit, neboť se nám ztrácejí v tajemství Trojice, ve skutečnosti, že Bůh je zároveň jediný a trojí. Z jednoty pramení láska a z Trojice poslušnost. ...

Nejdokonalejší poslušnost nespočívá v perfektním vykonání příkazu, ale v přijetí vůle přikazujícího za svou. Taková byla poslušnost Syna; sdílel s Otcem dokonce jednu a tutéž vůli. Přesto pro Ježíše nebylo uposlechnutí snadné, naopak tak těžké, jak si to jen dokážeme představit; stálo ho krvavý pot, protože Boží Syn uposlechl "podle lidské přirozenosti": tak dokonalou poslušnost musel realizovat s naší lidskou vůlí. Jako člověk musel dosáhnout poslušnosti, jaké je schopen Bůh.

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 125)

+

Tentokrát jste chtěla slyšet něco na téma: harmonická rovnováha mezi křesťanskou svobodou a klášterními předpisy. Myslím si, že rovnováha záleží ve slovech: "Fiat voluntas tua". Svatá pravidla jsou pro nás vyjádřením božské vůle. Přinést jim v oběť osobní náklonnosti je spoluúčast na Kristově oběti. Podřídit se také nepsaným pravidlům a zvyklostem domu a přizpůsobit se vkusu komunity je požadavek lásky. Konáme-li to vše... není to omezování, nýbrž nejvyšší potvrzení svobody... Tímto způsobem také zjistíme, v kterých případech je dovoleno či dokonce přikázáno dispenzovat se od nějakého předpisu...

(Bl. Edita Stein: Myšlenky a dopisy Zvon, Praha 1991, 19)