Různé

Naše osamocenost bývá ve většině případů výsledkem naší vlastní volby. Neradi jsme závislí na někom jiném a kdykoli je to možné, snažíme se dokázat si, že jsme pány situace a že můžeme sami učinit svá rozhodnutí. Tato sebedůvěra v mnohém přitahuje. Dává nám pocit síly, dovolí nám rychle se pohybovat, nabízí nám uspokojení, že jsme sami sobě šéfem, a slibuje nám mnoho ocenění a odměn.
Ale na rubu této sebedůvěry je osamělost, odloučení a stálý strach z toho, že to v životě nezvládneme.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 34)

+

V Melbourne v Austrálii jsem navštívila stařečka, o jehož existenci se nikdo nezajímal. Měl ve světnici velký nepořádek. Chtěla jsem tam uklidit, ale on odmítal. Podřídila jsem se. Ale nakonec přece jen o ten pořádek poprosil. Měl tam starou krásnou lampu. "Pročpak si ji nerozsvítíte?" ptala jsem se. "Pro koho? Ke mně nikdy nikdo nepřijde." "A kdyby k vám přišly sestřičky?" "Kdybych slyšel lidský hlas, rozsvítil bych..." A nedávno mi vyřizovali vzkaz od něho: "Řekněte mé přítelkyni, že lampa, kterou v mém životě rozsvítila, hoří a svítí."

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 12)

+

I člověk, který je docela sám, žije pro druhé, jestliže na druhé myslí, za ně se modlí, vnitřně je chápe, raduje se s radujícími a s plačícími pláče.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.24)