Různé

Nikdy dříve jsme nestáli tváří v tvář tak zásadní morální výzvě. Spočívá ve sladění hodnot vědy a techniky s hodnotami svědomí. Je nezbytné zmobilizovat svědomí! Lidská podstata bude naplněna pouze tehdy, jestliže se věda a svědomí spojí. JJinými slovy, bude nezbytné bedlivě kontrolovat způsob, jakým člověk využívá vynálezy, a úmysly, které podmiňují jeho rozhodování.

(Jan Pavel II.: Nebojme se pravdy, Zvon, Praha 1997, 16)

+

Svědomí patří ke specificky lidským fenoménům. Dalo by se definovat jako intuitivní schopnost najít jednorázový a jedinečný smysl, který se skrývá v každé situaci. Jedním slovem, svědomí je orgán smyslu.

…
Pro endogenně depresivního člověka se stává propastí odstup mezi tím, co je, a tím, co být má. V hlubině této propasti, která se takto rozevírá, musíme však postřehnout to, co spočívá v základu všeho lidského bytí jako bytí odpovědného: svědomí. Tak je možné rozumět úzkosti ze svědomí u melancholického člověka jako něčemu, co vyplývá z prožitku zvýšeného napětí mezi nutností a možností splnění jako prožitku specificky lidského.

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 58)

+

Svědomí člověka, který žije jen povrchně, se podobá kalné vodě; na jeho dně se to hemží červy, hady a krokodýly zla. Netušící člověk o tom nic neví, neboť kalná voda mu znemožňuje jasný výhled Tak bezstarostně žije, považuje se za dobrého a odsuzuje druhé. Svědomí osvíceného se naproti tomu podobá čisté vodě: V slunečním svitu Boží milosti je každý prášek zřejmý a každý prášek také působí silnou bolest, neboť člověka vzdaluje od Boha. Pravé sebepoznání je jakýmsi jasnozřením na všechny naše chyby a slabosti v takové míře, že se nim všechno naplní. Bolestivé poznáni, proniknuté lítosti provází každou opravdovou modlitbu. (17-18)
(...)
Modlitba není prostředkem, který by člověk využíval ve vlastním zájmu nebo ze zvědavosti, aby poznal sám sebe. V modlitbě jde mnohem víc o pravý postoj člověka před Bohem, o pokoru, ke které jej vede bezohledné a neomezené sebepoznání. (18)
(...)
Sebepozorování samo o sobě je tedy již modlitbou. Tím, že člověk o sobě přemýšlí a své myšlenky předkládá Bohu, modlí se. (18)

(Anselm Grün OSB: Modlitba a sebepoznání, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 17-18)

+

Čím víc člověk zoufale usiluje o štěstí, tím víc se míjí cílem a stává se z něho hypochondr. Duševní klid, který by měl znamenat znovuzískání čistého svědomí, se tedy stává záměrem, a právě pro převrácení cílů bude nadále frustrován. Místo aby zůstávalo účinkem, začne být čisté svědomí cílem, jehož je třeba dosáhnout. Svědomí je ale čisté tou měrou, jíž člověk zapomíná na sebe a začíná jednat z lásky k něčemu nebo k někomu. Tato koncepce je svrchovaně evangelijní. Pánova výzva „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (Mt 10,39) je v naprostém souladu s Franklovým učením. Člověk je svou podstatou bytost, která se přesahuje. Má vnitřní potřebu nezastavovat se u sebe, neomezovat se na biologické nebo psychologické hledisko, nýbrž dobrat se hlubin svého bytí nezištným darováním sebe sama druhým. Jeho nasazení z lásky k něčemu představuje kromě objektivní hodnoty o sobě také důležitý prvekduševní hygieny. „Cesta člověka k němu samému“ - píše Frankl - „vede světem; člověk nachází sám sebe jenom v tom, co je mimo něho. Člověk nežije proto, aby zachoval sám sebe, aby zrcadlil svůj obraz, ale proto, aby se odevzdával, zříkal sám sebe, vědomě a s láskou se obětoval.“

(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 81-82)

+

/Wolton: O rodině církev neříká nic originálního ve srovnání s tím, co říkají například demografové./

Nevím, zda říká něco originálního, ale říká něco, co jde proti vládnoucímu proudu. Je přece dojímavé slyšet, jak demografové tvrdí dnes opak toho, co tvrdili před třiceti roky o světové demografické explozi a jejích nebezpečích. Prohlášení církve – považované tehdy za archaické – se ukázalo správným a posteriori. Ne proto že by mužové církve měli vyšší vědeckou kompetenci, ale proto, že posuzovali lidské počínání podle zásad lidskosti. A často se stává, že se může zkušeností prověřit správnost závěrů, které je možno vyvodit z mravního svědomí.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 343)

+

Všeobecné zpytování je jako obrana. - Zvláštní zpytování svědomí je jako útok. - první je brnění, druhé je ostrý meč.

(J. Escrivá de Balaguer: Cesta č.238, Brno, Cesta, 1992, 6O)

+

Počet mnohých prohlášení by mohl být redukován, kdybychom se soustředili na základní úkol: dávat smysl lidské existenci a utvářet svědomí.

(Karl Lehmann: Duchovní jednání, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří 1993, 16)

+

Rozvoj národa se však neuskutečňuje v první řadě penězi ani materiální pomocí a také ne technickou strukturou, ale mnohem víc formací svědomí, vyzráváním postojů a zvyků. Člověk je hlavním činitelem rozvoje, ne peníze a ne technika. Církev formuje svědomí, zjevuje národům Boha, jehož hledají, ale neznají, velikost člověka, kterého Bůh stvořil podle svého obrazu a kterého miluje, rovnost všech lidí...;

(Redemptoris Mater, 58)