Různé

Zahledíme-li se na delší chvíli do slunce, jsme oslepeni. Otočíme-li se však ke slunci zády, nejen že sluneční světlo dobře sneseme, nýbrž všechno nám připadá jasnější a barevnější. Něco podobného se s námi děje, přemýšlíme-li o problému, o němž pojednává tato kapitola, ačkoli přece výrok o „Bohu v Trojici“ nepochybně patří k jádru naší víry.

(Otto Hermann Pesch: (Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 41)

+

Křesťanská symbolika, stejně jako symbolika židovská, je především historická. (...) Kosmické symboly jsou univerzální a je možno je najít ve všech civilizacích: Slunce, měsíc, voda, oheň... Židovská a křesťanská tradice znovu vysvětluje tyto kosmické symbolizmy jako památku na historické události spásy. V tomto představuje úplnou originalitu ve srovnávacích dějinách náboženství. (271)
(...)
Biblická symbolika a křesťanská symbolika svátostí nejsou dotčeny odsakralizováním kosmu, neboť jsou symboly historické a duchovní paměti. Ba co víc, dodávají kosmu krásu, kterou kosmos dostává od Stvořitele. (273)

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 271 a 273)

+

Člověk, který svou víru prožívá v počestnosti a pravdě, nemá důvod, aby si utajoval ohrožení, které patří k podstatě víry. Velmi důrazně na to ukázal Karl Rahner. Věřící je vždy člověk, který se táže, hledá, pochybuje, je naplněn hořkostí. Jsme věřící s veškerou tíží, rizikem, temnotou, popíráním, s nutností dobývat stále znovu, jak to nerozlučně patří k významovému obsahu slova "víra". Nemáme tedy předstírat pevnost a jasnost víry, jestliže ji nemáme. Jen kdo nemá nic než sebe a svou sílu, musí dělat, jako by byl nepřemožitelný, nedotčený pochybnostmi. Opravdu silná víra to nemá zapotřebí. Chápe totiž, že zachráncem je jedině Bůh. Víra nám není dána tak, že bychom o ní denně nemuseli pochybovat a v modlitbě o ni prosit. Jestli to pokorně uznáme, přihlašujeme se k "ještě většímu Bohu" (K. Rahner, Der Glaube des Priesters heute).

Víra tedy znamená: Vstupovat do stále rostoucího tajemství.

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 83)

…
Teprve v nesobecké lásce poznáváme, že život je víc, než jak se jeví na první pohled. "Pouze taková existence je trvale snesitelná. Jen co je obdařeno tajemstvím, je trvale hodno lásky. Nemůžeme milovat, co je bez tajemství; byla by to nanejvýš věc, s kterou můžeme po libosti zacházet, a ne osoba, ke které bychom mohli vzhlížet... láska sama chce nejen mít a odhalovat, ale stejně silně také ctít, a tedy zahalovat. Všude, kde člověk uctívá něco vzácného, drahocenného a posvátného, tam vybírá a odděluje; co je posvátné, chrání před zraky veřejnosti; skrývá to v šeru svatyně; zázračnou legendou to vymaňuje z všednosti obyčejného dění; nechává to ovívat dechem tajemství. Neboť kde je tajemství, tam je hloubka" (H.U. von Balthasar, Wahrheit).

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 24)

+

Jsou věci, na něž je jedinou přiměřenou odpovědí klanění.

(Karl Lehmann: Vor dem Wunder der Weihnacht, Herder Freiburg, 1987, s.)

+

Mystikové jsou pro křesťanský lid jacísi průzkumníci, jako první, kdo tajně vcházejí do zaslíbené země a vracejí se, aby mohli sdělit, co tam viděli ("zemi oplývající mlékem a medem"), aby podnítili k přechodu přes Jordán (srv. Num 14,6 a násl.).

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 29-3O)

+

Do tajemství však nelze v plnosti proniknout analytickým uchopením; otevírá se spíše trpělivě a vášnivě čekajícímu.

(Klemens Schaup: Doprovázení na duchovní cestě Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 77)