Satanova moc (Tomáš Špidlík)

Četlo se evangelium o člověku, který byl posedlý zlým duchem. Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ Nečistý duch jím zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel (Mk 1,21-28).

Dnešní lidé si s těmito texty často nevědí rady. Racionalisté naopak tvrdí, že jim to nedělá potíže. Tehdejší doba, říkají, připisovala každou nemoc ďáblům. Vymítnout ďábla tedy znamená totéž jako uzdravit nemocného. Mnohé texty to i naznačují. Stará východní náboženství připisovala všechno zlo nějakým živým bytostem. V Babylóně se praktikoval exorcismus, vymýtání ďáblů při mnoha okolnostech: v nemocích, při nepohodách, při přírodních pohromách. Moc zlých duchů se viděla ve všem, co maří zdraví, práci a pohodu lidského života. Není tedy divu, že tento způsob mluvy pronikl i do Bible.

Toto vysvětlení se zdá rozumným, bohužel až příliš rozumným. Těžko se dá uplatnit při všech vypravováních evangelia, nechceme-li úplně vyprázdnit jejich smysl. Kromě toho se vzdaluje od základního postoje Bible. Ta nemá v úmyslu prostě konstatovat, že zlo existuje, že jsou nemoci a pohromy, ale hledá jejich hlubší příčinu za oponou viditelného světa.

O démonech tedy mluví Písmo často. Musíme připustit, že je tu jistý vývoj. Na počátku se skutečně používá mluvy známé z okolních náboženství té doby a výrazy jsou dost primitivní. Ale zjevení zla roste ponenáhlu jako protějšek opačného pólu: rostoucí poznání dobra, zjevení Boha. Byla-li na počátku řeč o mnoha zlých démonech, ku konci se jakoby ztotožňují s jedním velkým, který má jméno Satan a vystupuje jako hlavní odpůrce Krista a jeho díla.

Právem si tedy položíme otázku: Je tento Satan skutečná osoba, nebo tu jde jenom o personifikaci všeho zla? Takové personifikace jsou ve všech mytologiích. Řecký Zeus nebo slovanský Perun je zosobnění přírodní síly, která poleká člověka v blesku a hromu, ve vodníkovi se vidí záludná přitažlivost vody apod.

I toto vysvětlení se zdá přijatelné. Ale musíme si dát dobře pozor na to, jaké z něho plynou důsledky. Prostou mluvou bychom to asi vyjádřili takto. Perun sice neexistuje, ale existují blesky a hromy, těch se musíme bát a nevystavovat se nebezpečí v bouři. Podobně by se dalo říci: Nebojte se ďáblů, ale bojte se zla! To skutečně ve světě je a má hrozné následky.

A přece má toto rozumné řešení vážnou potíž. Všecko, co existuje stvořil Bůh a první kapitola Genese to výslovně u všeho poznamenává, že je to dobré. Kdyby existovalo zlo jenom samo o sobě, pak bychom obvinili Stvořitele, že je on přivedl na svět. To ovšem nemůže být. Na světě je zlo, protože tu jsou zlé osoby, které se samy dobrovolně zlými staly. Jsou to zlí lidé, ale Písmo mluví i o zlém duchu, Satanu. Jeho osobu si ovšem není radno představovat příliš lidsky, jinak by z toho vyšla maškarní fantazie. Rozhodně to však není nějaká slepá síla. Boj mezi dobrem a zlem se děje jenom tam, kde je svoboda.

Nějak i však přece jenom musíme moc zlého ducha ve světě představit. Klíč k tomu je tradiční slovo „sugesce“. Je to vliv, kterým označujeme vliv jedné osoby na druhou. Někdy bývá i velmi silný. Nebezpečné jsou zvláště tzv. masové sugesce, kterých užívají diktátoři, říká se jim případným slovem „svůdci lidu“. Krajní stupeň takového vlivu je hypnóza. Někdy se dostane do takového vlivu druhé osoby, že ztratí všechnu kontrolu nad sebou a dělá to, co mu druhý sugeruje. Tyto vlivy mohou být k dobrému i ke zlému. Přesahují však i hranice styků viditelných.

To, čemu se říká posedlost zlým duchem, si tedy vysvětlujeme jako jistý druh hypnózy. Takoví lidé si nejsou vědomi toho, co dělají, mluví to, čemu sami nerozumějí. Hřeší, když klejí a spílají Bohu? Pochopitelně ne, protože jednají nedobrovolně. Když jsou uzdraveni, obyčejně si vůbec nevzpomínají na to, co se v době posedlosti dělo. Je takových případů mnoho? Jak je rozeznat od nemocí? Je potřeba velmi zdravého úsudku a duchovní zkušenosti. Církev nedovoluje, aby se posuzovaly tyto případy lehkovážně. Proto jsou i modlitby exorcismu, veřejné vymítání zlého duch, značně rezervovány.

Z druhé strany si však nesmíme myslet, že je vliv Satana omezen jenom na takové případy. Je to opačná strana působení Božího. Bůh není činný jenom v zázracích, ale ve všem, co je dobré. Je naopak vliv jeho nepřítele ve všem, co je zlé. Světci, kteří měli lepší vhled do tajemství spásy, dosvědčují, že je vliv zlého ducha ve světě veliký. Ale také si jsou vědomí, že je i velká moc dobra v boji o vládu nad světem. Zvláštní moc připisovali modlitbě žalmů. Každý z nich je jakoby exorcismem, který očišťuje svět od moci zlého. Proto se modlívali žalmy i v noci, v době temnoty, která je obraz těch, kdo odpírají Kristovu světlu.

Za oponou viditelného světa se tedy vede neviditelný boj Krista a jeho odpůrce. My pak v tom máme účast. S Kristem připravujeme vítězství a s ním se cítíme silní, abychom přemohli všechny nástrahy. Velké národy se nebojí napadení od jiných slabších. Tak se ani světci nebáli veliké moci zla ve světě. Mají totiž za sebou toho, kdo už je potřel.



***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

Vysíláno 4. října 2002