Síla ducha (Pavel Křivský)

Musíme mít takovou sílu, abychom dokázali v každém probudit touhu po lepším lidství, po lepších možnostech našeho somatického i mentálního života a musíme nejen umět probouzet a získávat, ale musíme umět naplňovat a toto naplnění musí být takové, aby získaný prožíval své naplnění v radosti. Naše dání musí být radostné. Musí umět "uzavříti" sebe i druhé "před úzkostmi noci", před únavným nesením našich úkolů a prací. Musíme sebe i druhé naučit nést radostně svůj život. Naše lidství a jeho rozvoj není únavným a unavujícím břemenem. Není možné, aby naše práce byla nesena únavou, vypětím sil, naplňování nemá se dít napětím a přepínáním. Musí tu být zaručena spontánnost a dobrovolnost. Naše otevření a otevření dalším není chtěné a umělé, není organizování těchto úkonů.

Duch skutečně vane, kudy chce. Naše práce musí být zbavena úzkosti; jen tak přestane být překotnou, jen tak přestane být ustrašenou, plnou obav, přestane být opatrnickou. Úzkost vzniká ve tmě, v nejistotě, v nejasném poznání, v mravním tápání a nejasnosti. Úzkost vzniká tam, kde je nedůslednost, úzkost vzniká tam, kde není jasné vědomí směru, tam, kde není vnitřní klid, tam, kde jas vnitřního života je zastřen. Ptejme se každý, kdy a jak nás přepadá úzkost, ona úzkost, která nás nutí, abychom malomyslněli, abychom se zneklidňovali, abychom zneklidňovali ostatní. Přemýšlejme, jak sebe a jak druhé budeme zavírat úzkostem noci a kde nás ta noc nejčastěji přepadá a v jakých okolnostech.

(Pavel Křivský: Ars bene vivendi, Praha 1992 /Soukromý tisk - podle záznamů členů a členek "Kruhu"/, s.14)