Situace moderního života (Jan Pavel II.)

Všem, kteří se v současné době snaží léčit nebo utěšovat nemocné, všem na klinikách, v nemocnicích, v organizacích pro domácí péči a výpomoc, i těm, kteří se na toto poslání připravují, vyjadřuji svou úctu a vřelou podporu. Vaše práce je někdy velmi náročná, a zaslouží si pochopení a vděk. Vaše profese je jednou z nejšlechetnějších - pomáhat člověku znovu nabýt zdraví, prožít a projít vlastní zkouškou důstojnosti - to je nepochybně služba, na kterou lidstvo čeká a která odráží Boží plán. Musíte se vždy snažit, abyste nemocného nesnižovali na předmět léčby, ale abyste z něj učinili nebližšího spojence v boji. Je to jeho boj a vy si musíte uvědomit, že člověk stojí na prvním místě. Budu vás povzbuzovat, abyste našli účinnou odpověď, na závažné problémy svého povolání, se kterými se setkáváte zejména u lůžek lidí vážně nemocných, a aby toto řešení vždy bylo v souladu s lidskou důstojností.

A vy, milé manželky, manželé a přátelé nemocných, vy jste jako ti, kteří přiváděli nemocné k Ježíši. Trpíte s nimi jejich nemocí, jejich bezbranností a fyzickým postižením. A trpíte o to více, jedná-li se o postižení mentální, tedy nevyléčitelné. Prosím Pána, aby vám pomáhal vložit do této velkorysé a citlivé pomoci všechny zdroje vaší lásky. Vaše pomoc může spočívat i v modlitbě s nemocným nebo ve vyhledávání dalších osob, které by mu poskytly duchovní útěchu - kněží, jáhnů, řádových sester, přátel laiků nebo lidí pověřených pastorační službou u nemocných.

Pomoc nemocným je v zásadě jednou z priorit vašich křesťanských obcí. Velkým přínosem jsou v této oblasti i četné instituce. Lidé, kteří chodí navštěvovat nemocné, mají zásadní úkol. Lze všeobecně říci, že nemocní by se měli více podílet na životě farnosti. Snažme se vykonat vše pro to, aby se mohli určitým způsobem, podle svých možností, účastnit života modliteb a činnosti obce. Nepodceňujme lidskou a duchovní energii, jíž jsou nemocní často obdařeni. Spolu s nimi spolupracujme na milosti utrpení.

Různé situace moderního života a egoismus hnízdící v našich srdcích nás příliš často vedou k přehlížení nemocných. Snad je podvědomě považujeme za jedince, kteří se nemohou aktivně podílet na rozvoji společnosti. A přestože nešetříme prostředky k jejich fyzickému uzdravení, stává se, že čas věnovaný návštěvám a poskytování úlevy lidem ležícím na lůžku utrpení považujeme za ztracený.

Při každém závažném onemocnění zpravidla procházíme obdobími, kdy zcela ztrácíme odvahu a vyvstává v nás otázka po smyslu života, protože se z něj cítíme být vytrženi. Za těchto okolností je nám velkou podporou tichá přítomnost modlících se přátel. Avšak pouze setkání s Bohem bude schopno i hluboce zraněnému srdci poskytnout slova nepopsatelné naděje.

(Jan Pavel II.: Nebojme se pravdy, Zvon, Praha 1997, 76-77)