Smrtelná úzkost

Na úpatí Olivové hory se nacházel nevelký sad s olivovými stromy a lisem na zpracování oleje. Tento sad se jmenoval Getsemany. Později toto místní označení splynulo s pojmem těžkého smrtelného zápasu, který se zde odehrál.

Nastával okamžik, kdy se Kristus přiblížil prahu úzkostné bolesti. "Má duše je smutná až k smrti", "padl tváří k zemi a modlil se: Otče můj, je-li to možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš!"... "Otče můj, není-li to možné, aby mne tento kalich minul a musím-li jej pít, staň se Tvá vůle."

Mnoho lidí nedokáže pochopit smrtelnou úzkost Ježíše Krista. Proč božská osobnost, která od počátku zná vlastní bolestný úděl, svádí tak úporný zápas a podléhá tak silné úzkosti, že "jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve". Asi ne náhodou tuto zmínku zapsal evangelista Lukáš, který byl původně lékařem. Tomuto jevu se říká "haematidrosis". Ke krvavému potu může dojít tehdy, kumuluje-li se strach tak, že se utrpení a děs vracejí stále v nových vlnách. Citlivý organismus už pak není schopen snášet násobící se napětí, podkožní kapiláry se rozšiřují a ve styku s potními žlázami praskají. Pak se pot mísí s krví - většinou po celém těle.

Vraťme se k dohadům týkajících se Kristova utrpení. Jistě existují na světě lidé, kteří dovedou přijmout smrt se stoickým klidem. Ale ve většině případů, jak na válečném poli, tak na nemocničním lůžku, není až do poslední chvíle umírajícímu mnohdy zřejmé, že jde skutečně o životní finále. Naděje, jak se říká, umírá poslední.

V případě Ježíšově však šlo o krutou jistotu. Věděl o hloubce utrpení, do něhož bude ponořen. Je třeba si uvědomit, že i my všichni od dětství víme, že zemřeme. Smrtelný pot nás poleje teprve v okamžiku, kdy se díváme tváří v tvář smrti.

Ježíš byl navíc osobností velmi citlivou. Narodil se proto, aby vedl lidi po cestě poznání, ale také , aby dokázal zemřít za hříchy světa. Byl to "prototyp člověka k Božímu obrazu". S mimořádnou citlivostí byl vnímavý pro bolest a utrpení. V tomto poznání je obsažena jistota pro nás: jestliže víme, co všechno vytrpěl a zažil, můžeme si být jisti, že nám každému vychází vstříc se svým milosrdenstvím a pochopením, které zde v životě tak často postrádáme...

Getsemany se tak stávají školou pro nás, poučením a povzbuzením, jak máme přijímat těžké životní zkoušky. Kalich utrpení potom můžeme uchopit pevnou a nikoliv třesoucí rukou.

K pochopení Ježíše těchto chvil napsal ruský spisovatel Merežkovskij: "Jen skrze své lidské srdce můžeme nahlédnout do srdce bohočlověka Ježíše; jen skrze své smrtelné zápolení můžeme nahlédnout do Getsemanské zahrady; tíži jeho kříže můžeme změřit jen tehdy, když vezmeme kříž na sebe. Kdo nikdy nic podobného nezakusil, ten si neví s evangeliem rady..."