Smysl pro odvahu a naději. (Carlo Carretto)

Můj otec se neptal, zda existuje Bůh, který dokáže nečinně přihlížet lidskému utrpení anebo je tak roztržitý a necitelný, že dopouští, aby na hlavy chudáků padala krupobití a jiné pohromy.

Ne, neptal se na to. Pro něj a pro mou matku byl Bůh, ten, který existoval, Bohem naděje, Bohem, který po tobě žádá, aby ses po zemětřesení znovu zvedl ze sutin, abys po krupobití, jež tě uvrhlo do chudoby, začal bez dlouhých řečí znovu od začátku. Byl pro něj Bohem, který tě pobízí, abys v sobě našel sílu vydat se znovu na cestu a neočekával, že všechno za tebe udělají ostatní; a především tě nutí, aby ses osvobodil od hořkosti, již by snad v tobě mohl zanechat pocit nespravedlnosti nebo překvapení, že ti nikdo nepomohl.

Bůh mého otce byl Bohem života, přítomností neustále přítomnou a živou, jež v člověku působí.
Byl to Bůh, který ti nikdy nedá svolení k tomu, aby ses v zoufalství vrhl na zem a volal: „Je po všem!“

Není to totiž pravda, že je po všem: všechno se mění… A ty se musíš této změně otevřít, třebaže ti připadá tvrdá a nechápeš její smysl. Kdoví, zda ti tato změna, tato nová situace nepřinese něco dobrého!

A tak tomu také bylo…

(Carlo Carretto: Hledal jsem a nalezl jsem, Cesta 1997, str. 23)