Stalo se mi (R.Cantalamessa, S.Gaeta)

V našich společenstvích se udělují svátosti, náboženské služby, sňatky, pohřby, ale často není zjevná touha a schopnost umožnit autentické duchovní momenty těm, kdo projevují potřebu osobnějšího a hlubšího styku s Bohem.

Vedle toho je jiný nedostatek: společenství, dialogu, opravdové sounáležitosti. Jsou komunity poněkud bezejmenné, zvláště ve velkých městech, kde lidé, kteří se setkávají ve farnosti, se ani nepozdraví, když se potkají u výtahu v činžáku, kde bydlí. Každý vchází do kostela jako jednotlivec a vychází z něho jako jednotlivec.

Moderní psychologie postavila do světla, že se dnešní člověk, právě pro své vykořenění a pro svou globalizaci, cítí často izolován a touží patřit k nějaké skupině, která by posílila jeho individualitu a umožnila mu navázat vztah s ostatními. Ale v křesťanském společenství tato pozornost pro osobu a pro její existenci často chybí, částečně z vnitřních důvodů farní struktury, částečně z lidských nedostatků. Není tedy nic divného, když mnoho lidí, kteří v sobě pociťují tuto potřebu, vstupuje do sekt, nebo se jde inspirovat východní spiritualitou.

Stalo se mi, že jsem v Thajsku potkal Italy, kteří se tam šli učit modlitbě. A bylo mi do pláče při pomyšlení, že mladí lidé mají chodit k bonzům, aby se naučili modlit, když my jsme při křtu obdrželi Ducha, který se modlí "s" námi a "za" nás, a máme proto v sobě učitele veškeré modlitby!

Potom jsou prvky spjaté s nynější kulturou "na jedno použití". Konzumismus se promítá i do religiozity a dnešní člověk, zvyklý jít do supermarketu a vybrat si, co se mu hodí, zamíří stejným způsobem k náboženské nabídce, která se mu zdá nejpohodlnější a bezprostřední, a z Boha si nedělá opravdový problém.

Nejnegativnějším prvkem těchto dnešních náboženských zkušeností, jako jsou rozmanité sekty nebo hnutí New Age, je fakt, že místo Boha bylo postaveno "já". O božském se jistým způsobem mluví, to ano, ale důležitý není Bůh, protože náboženství má v první řadě za úkol umocňovat člověka, má ho zabezpečit, dát mu blahobyt a zdraví. Tak se může zrodit dokonce ohavné Prosperity Gospel (evangelium prosperity), které je přesným opakem evangelia blahoslavenství.

Takto bychom mohli říci, že odmítání tradičních církví závisí - kromě toho, že nedovedou být pro lidi přitažlivé - na více zneklidňující pohnutce: člověk se bojí osobního Boha, který má vůli, ukládá zákon a staví nás před povinnosti a volby. Je mnohem pohodlnější utéci tomu všemu a vybrat si Boha neurčitého, neosobního, kterému můžeme připisovat to, co si přejeme, a především ho nemusíme poslouchat.

Na druhé straně se nemůže zapomínat, že leckterá z těchto hnutí mají pohnutky mnohem malichernější, že si je vymyslely osoby velice prohnané, aby se mohly bez míry obohacovat na účet důvěřivých lidí.

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 135-136)